Evropský „retail“ se letos bude poměrně dynamicky rozvíjet. Rusko nejspíš brzo bude mít brzy více plochy v obchodních centrech než Velká Británie a připraví ji tak o pozici druhé největší nákupní velmoci v Evropě. V celé Evropě je v plánu otevření dalších 7 milionů “čtverců“ nákupních ploch v obchodních centrech – nejvíce od roku 2009. A v České republice je pro letošní druhé pololetí naplánována výstavba dalších 110 tisíc metrů čtverečních. Expanze ale nic nemění na tom, že kamenné obchody včetně obchodních center stále více pociťují konkurenci internetových obchodů.

„V rámci insolvenčních řízení jsou pohledávky věřitelů uspokojeny v průměru jen z 3,6 %. Zajištění věřitelé jsou na tom o trochu lépe, v jejich případě konkurz pokryje 24 % celkové hodnoty pohledávek,“ osvětluje insolvenční správce Lee Louda jedno z málo zmapovaných míst insolvenčních řízení v České republice, a to na základě nedávného průzkumu, prováděného pražskou VŠE. Přesto podle něj mají pro ty, kteří marně čekají na splnění finannčích závazků svých věřitelů, insolvence a případné následné konkurzy nesporný ekonomický přínos – pohledávky, uplatněné v jejich rámci, totiž lze odepsat z daňového základu.

Stále sledujeme tradiční koncept obchodního mallu. Přitom nám jde především o čistotu a jednoduchost veškerých interiérů a jejich přehlednost jak horizontální, tak vertikální. Experimentovat na tomto poli nehodláme – říká Josef Tobek, ředitel českého výsadku společnosti ECE, k občas diskutovaným změnám vnitřních dispozici obchodních center. Česká pobočka ECE, které v Evropě spravuje 180 obchodních center, v současnosti připravuje obchodní komplex pro Hradec Králové.

Česká metropole každoročně přiláká několik milionů návštěvníků. A také festivalů, veletrhů, kongresů – a institucí, mezi nimi také firem a podniků včetně nadnárodních korporací. Snad všichni s výjimkou habituálních odpůrců tržní ekonomiky se shodnou na tom, že těch posledních by mělo být co nejvíce. Některé „multinationals“, třeba IBM, v Praze své regionální sídlo, tedy centrálu pro oblast střední a východní Evropy, už mají, další možná ještě přijdou. Ovšem i na tomto poli panuje ostrá konkurence. A je tedy na místě otázka: co hlavní město České republiky globálním společnostem nabízí, v čem předčí své rivaly a v čem naopak zaostává?

Postoj památkářů k architektonickým památkám z éry socialismu ještě nemá tak úplně přesné kontury. Zatímco zmapovaná a také zhodnocená je výstavba z 50. let, hodnota staveb z pozdějších období je zatím předmětem diskuse. V té se zatím objevuje hodně emocí i předsudků, jakkoli z doby vzniku určitě nelze odvozovat kvalitu jakékoli stavby – říká Naďa Goryczková, ředitelka Národního památkového ústavu.

Tuzemský development s jarem ožil. Sice už asi trvale sníženou rychlostí a v nejspíš stejně dlouhodobé ziskové dietě, ale přesto opět s elánem sobě vlastním plánuje, projektuje, staví a prodává. Problémy má snad jenom James Woolf a jeho Flow East. Woolf by rád nahradil dům číslo 47 na Václavském náměstí, jenž vznikl utilitární kancelářskou přestavbou neorenesančního domu z XIX. století, docela zajímavým Květinovým domem. Permanentně mu ale hází klacky pod nohy pár staromilců a nyní už dokonce i naše proslulá ministryně kultury. Komu skutečně tento miliardový projekt překáží, to prý Woolf netuší. Nakonec to bude český realitní megamagnát Vítek. Ten totiž právě na Václavském náměstí 47 sídlí a možná se mu nechce stěhovat.

„Město bylo ve strašném stavu a tak se nový starosta prostě rozhodl jednat! – tak Michele Laruë – Charlus z radnice francouzského Bordeaux popsala základ metamorfózy tohoto kdysi automobily zahlceného nevzhledného sídla v dnešní malebné a příjemné město. Opakovaně přitom zmiňovala jméno a hlavně vize tehdejšího starosty města Alaina Juppého, jež byly hlavním hybatelem všech změn. Silná vize jako základní předpoklad úspěšného rozvoje větších urbánních celků byla na konferenci „O územním rozvoji – Praha 2013“ zmiňována velmi často – ovšem se stejnou frekvencí jako nutnost architekturu měst podřídit a přiblížit jejich bezprostředním uživatelům. A těmi jsou lidé, nikoli automobily a tovární či kancelářské budovy.

Vícepráce jsou velmi bolavým místem vztahů mezi dodavateli a odběrateli stavebních zakázek. Málokdy se totiž – z důvodů, mezi nimiž figuruje především nedostatek času a akutní potřeba řešit problémy, které na svatbě vzniknou – podaří je řádně a z hlediska práva neproblematicky vtělit do smlouvy. Pak se často stává, že odběratel vícepráce odmítá zaplatit, protože nejsou nijak zachyceny ve smlouvě původní, kde naopak standardně bývá ustanovení o tom, že „cena je konečná a nepřekročitelná“. Soudy pak také právě s poukazem na tuto klauzuli žaloby zhotovitelů na zaplacení víceprací obvykle zamítají. Už ale existuje judikatura, která by tuto praxi mohla přinejmenším narušit a jsou i jiné cesty, jak se takové situaci může dodavatel vyhnout.