Ano, i dnes se jezdí na poznávací zájezdy za architekturou. Okruh jejich účastníků je však poměrně úzký a předmětem jejich zájmu je především architektura historická. A pokud přece je okukována nějaká novostavba, pak jako výtvarná exhibice či přehlídka nových technologií- architektura ovšem není ani o jednom, ani o druhém.
Architektura už netáhne
I dnes jsou nadšenci, kteří se jedou podívat na českou porevoluční architekturu do Litomyšle, na Bolt Tower nebo na Trojhalí do Ostravy, ale to jsou v drtivé většině lidé spjatí s architekturou svou profesí. A v žádném případě je nelze srovnávat s davy spotřebitelů, dychtících po faceliftovaném zážitku z nového i-phone nebo značkového oblečení. V meziválečném období přitom pozornost podobnou dnešnímu zájmu o spotřební zboží architektura přitahovala. Uvedu jako příklad stuttgartské Weißenhofsiedlung (šéfarchitektem byl Ludwig Mies van der Rohe), curyšské Werkbundsiedlung Neubühl nebo pražskou osadu Baba.
Babu jako jedinou z kolonií moderního bydlení budovaných z iniciativy Werkbundu jako propagace funkcionalistické výstavby finančně dostupné pro široké vrstvy tvořily výlučně individuální rodinné domy, postavené „na míru“ konkrétnímu stavebníkovi. V dalších uvedených příkladech šlo – dnešním pohledem – o sídliště bytových a rodinných domů, v případě Neubühlu by se možná dnes dokonce mluvilo o sprawl-u, tedy o sídelní kaši. Pozůstatky a muzeum Weißenhofsiedlung dnes navštíví 30 tisíc zájemců ročně- méně než desetina počtu návštěvníků výstavy Die Wohnung v roce 1927, jejíž hlavní atrakcí sídliště bylo.
Duch doby a výstavba
Zkušenost meziválečného vzepětí architektonické moderny (v Evropě – internacionálního stylu v Americe) shrnul jeden z posledních komplexních teoretiků architektury a dlouholetý sekretář a hybatel CIAM Siegfried Giedion (držitel švýcarského a československého pasu) v knize Space, Time, and Architecture: The Growth of a New Tradition. Psal o tom, jak německá zkušenost [dvacátých a třicátých let dvacátého století] ukázala důležitou roli architekta při budování ‚ducha jeho doby‘. Odpovědnost architektury a architektů se podle Giediona nevyčerpávala „pouhým“ životním stylem, její misí měla být aktivní, zodpovědná a významná účast při formování společnosti: Na jednu stranu, pokud se architektura angažuje při navrhování nového životního stylu, aby dokázala předvídat a usměrňovat budoucnost, měla by si klást otázku: ‚Jaký způsob života plánujeme?‘ Na druhou stranu, nová architektura musí být morální, neboť zachází jak s estetickým cítěním, tak s aspekty každodenního života, když se snaží vytvořit správnou společnost.
Kdo formuje společnost?
Nic z toho ovšem dnes nepozorujeme. Architektura za novým životním stylem – ať už jej představuje cokoliv - spíše pokulhává, natož aby ho formovala. Ambice vytvářet správnou, precizní, pravdivou společnost od architektury podle všeho převzaly jiné obory, především technické: energetika a energetická efektivita budov, doprava, vývoj a výroba nových stavebních hmot a technologií, dopravní, odpadové a systémové inženýrství. S techniky o pomyslný štafetový kolík soupeří environmentalisté a ekologové.
Společnost od architektů žádný zásadní příspěvek k budování ducha doby nevyžaduje ani neočekává. Ani technici nebo environmentalisté ale nejspíš nedokážou převzít někdejší „giedionovskou“ roli a autoritu architektů nadlouho; těžko se prosadí v konkurenci informačních a komunikačních technologií, které opanovaly sféru praktických potřeb i zábavy lidí a – aniž by tomu byla věnována odpovídající pozornost – postupně přebírají řízení i vedení života jednotlivců i celé společnosti.
Tvrzení uvedená v předchozím odstavci mohou vybízet k diskusi. Jistě je možné popírat odstavování architektury na vedlejší kolej nebo je možné ho bagatelizovat ve stylu „Co na tom? Časy se mění …“. Není ovšem vyloučeno, že jsme svědky skutečně významné ztráty: možná „jen“ úpadku jednoho starobylého řemesla, možná peripetie negativně dopadající na celou společnost. Z praktického hlediska ovšem není třeba čekat, jak diskuse dopadne (může být dost dlouhá …). I kdyby se totiž ztráta popularity a prestiže architektury ukázala být jen časovým výkyvem bez hlubší příčiny a dopadů, neuškodí položit si otázku „Proč?“
Michal Šourek
