Pohrobek na Pankráci<br>Český rozhlas

Výšková budova Českého rozhlasu je velmi zakletým zámkem. Vzhledem k tomu, kolik za desítky let své existence spolykala peněz, aniž by kdy začala fungovat, máme za to, že podívat se detailněji na stometrový kolos na pankrácké pláni a především na jeho polistopadové osudy není na škodu. Zvlášť poté, co za velkých mediálních taškařic a dohadů budova v roce 1999 na několikátý pokus (konečně!) změnila majitele.

Jeden ze začátků
Je chladné středeční dopoledne 12. dubna 1978, fouká ostrý východní vítr a na pankrácké pláni se scházejí skupinky promrzlých lidí. Ústřední ředitel Československého rozhlasu je spolu s celozávodními výbory KSČ, ROH a SSM pozval ke slavnostnímu položení základního kamene nového střediska rozhlasu. V tu chvíli nejvyšší československé budovy, která v příštích desetiletích způsobí mnoho komplikací, osobních tragédií a především – nikdy nezačne fungovat.
Celá historie začíná o šestnáct let (!) dříve, někdy v roce 1962 – tehdy kolektiv Útvaru hlavního architekta města vedený ak. arch. Františkem Šmolíkem vyhrál soutěž na řešení souboru staveb Československé televize, centra Pankráce a Československého rozhlasu. Vývoj prostoru Centrálního náměstí se v průběhu let mnohokrát měnil a dokončený není dodnes. Naopak na „pražském Mannhattanu“, jak se oblasti také někdy říká, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vyrostly další výškové budovy: v roce 1977 Motokov (vysoký 103 metrů) a o sedm let později hotel Panorama (76 metrů). Objekt ČRo byl koncipován ze dvou částí – v autorské zprávě tehdy stálo: „Výšková budova je nositelem mozkového centra souboru“. V onom mozkovém trustu mělo být umístěno vysílací ústředí a flexibilní systém zvukově izolovaných buněk – redakcí, studií, technických provozů atd. Jednoduché vertikální prostory jednotlivých pater měly být propojeny dvěma rychlovýtahy – každý pro osmdesát osob. Ovšem projekt se za dvacet let několikrát měnil, v roce 1968 byly projektové práce dokonce zastaveny a po znovuzahájení přípravy se v roce 1975 stala generálním dodavatelem Konstruktiva. Nový návrh půdorysu a siluety vznikl v letech 1979 až 1980. Výstavba začala roku 1986, do roku 1993 byla téměř dostavěna hrubá stavba, v tomtéž roce byla ale zastavena. Montovaný železobeton byl po různých neúspěších nahrazen ocelovou konstrukcí. Psalo se o tom, že montáž probíhala bez větších potíží a jen na okraj dobové prameny dodávaly: „… menší problémy se vyskytly při dodržování velmi přísných ustanovení pro svislost sloupů.“
Kromě „malých“ technických potíží, které provázely celou výstavbu, přišly „větší“ potíže po listopadu 1989, kdy Českému rozhlasu zbyla na krku obrovská budova, o níž se začala šířit řada fám a „zaručených zpráv“. Objekt byl nacpaný zastaralou technikou, obložený asbestem čili životu nebezpečný, nevyhovoval základním provozně technickým standardům…

Po listopadu
Český rozhlas se dlouho snažil nevyhovujícího a nevyužitého objektu zbavit. Mnoho faktů o prodeji, potenciálních kupcích a ceně, za níž byla nemovitost v průběhu předchozích jedenácti let nabízena, není k dispozici. V únoru 1996 se akciová společnost NIKO zúčastnila soutěže na prodej objektu. Tato společnost byla jediná, která předložila analýzu, byla ochotná za objekt zaplatit miliardu korun a měla zpracovaný podnikatelský záměr, tvrdil tehdy v Hospodářských novinách ředitel firmy a ekolog Ivan Svoboda. A jak svůj podnikatelský záměr popsal Hospodářským novinám? „Máme v úmyslu vytvořit centrum, které bude uzavřené nejen do sebe, ale otevře se i pro celou pankráckou aglomeraci. Chceme, aby mělo užitek i pro lidi. V převážné části této 27 podlažní budovy budou kancelářské prostory, v menší budově bude obchodní dům. Chceme ho propojit atriem s hlavní budovou. V pasáži v přízemí, která bude spojovat vysokou a nízkou budovu, budou otevřeny obchody a v posledním patře vyhlídková restaurace. V parteru, kde se původně budovala rozhlasová studia (jejich hrubá stavba je hotová), bude kulturní prostor pro veřejnost; multikino se čtyřmi sály, konferenční sál, redakce některých časopisů. V místě, kde budou kinosály, je již zabudovaná akustika, která měla sloužit studiovým nahrávkám. Pro provozování kina to bude přímo luxusní zařízení. V suterénu bude pravděpodobně zřízena herna virtuální reality. Nebude to jen herna, budou tam provozovány boxy virtuální reality. Když si například architekt přinese svůj program, může si virtuálně simulovat svoji studii“ (HN 16. 2. 1996).
Ředitelovy představy o virtuální realitě se nakonec naplnily, i když asi jinak, než si představoval. NIKO nebylo schopné svůj záměr uskutečnit. A jak chtěl Ivan Svoboda tehdy pronajímat rekonstruovaný objekt? „Maximální nájemné kancelářské plochy se počítá 10 tisíc Kč/m2/rok, nájemce zajišťuje realitní kancelář H & K, dnes již má budovu na 50% nasmlouvánu.“
Návratnost obrovských investic měli v NIKU spočítanou na deset až patnáct let. „Do té doby budu nejzadluženější člověk v republice,“ odhadoval Svoboda své neradostné životní vyhlídky poté, co měl přislíbený úvěr od Deutsche Bank. Samotná dostavba, kterou měly realizovat stavební firmy Konstruktiva Branko, Stavomont a Baumont měla vyjít na miliardu korun.
Po roce, kdy NIKO Ivana Svobody nebylo schopné uhradit kupní částku, začal Český rozhlas společně se zástupci zprostředkovatelské firmy Colliers International jednat s dalšími třemi zájemci. Podařilo se nám zjistit, že poté – v září 1997 – se rozestavěnou budovu zavázala koupit singapurská firma Wells Holding. Cena, o níž se tehdy jednalo, vyšplhala na 550 miliónů korun. Dále víme, že při podpisu smlouvy o budoucí smlouvě, jejíž konečná verze měla být uzavřena v listopadu téhož roku, měl Wells Holding nenávratně zaplatit 11 miliónů Kč. Nakonec ale Rada ČRo – jak uvedla ČTK – předloni v červnu schválila prodej výškové budovy společnosti ECM Radio Plaza za 285 miliónů Kč.
Peníze, získané prodejem pankráckého věžáku, využil Český rozhlas pro svoji novou stavbu v Římské ulici. „Zahájení stavby studiového domu je symbolickým ukončením debat o tom, zda rozhlas bude za zhruba dvě miliardy korun dostavovat projektově nevyhovující budovu na Pankráci, či zda zůstane na tradičním místě a pokusí se toto sídlo dotvořit tak, aby z něj mohl v příštím tisíciletí vysílat digitálně,“ pochvaloval si před třemi lety při poklepu na základní kámen v Římské tehdejší ředitel Vlastimil Ježek.



 
 
Autor: Radek Váňa, Datum 01.02.2001