INDUSTRIÁLNÍ BUDOVÁNÍ (Architektura v moderní době IV)

Ze své podstaty je tento názor podobně konzistentní, jako představa, že advokát je „hodný“, když zastupuje „ nevinného“ – a darebák v opačném případě. Přesto ho sdílí velká část laické veřejnosti, akademické sféry i veřejné správy. A poplatni postojům svých voličů, uplatňují ho často i volení zastupitelé. Ti se navíc cítí povoláni využít svého mandátu k tomu, aby developerům jejich plány překazili, nebo aby jim aspoň nějak pustili žilou. Jinak jako účastníci řízení o povolení stavby v zastoupení obce odhlasují, že výstavba je nepřípustná – a stavební úřad takové stanovisko akceptuje přesto, že je nezákonné.

Development a architektura

Developeři  - z povahy svého podnikání, které je nepochybně legitimní – využívají příležitostí, a to v „dobrém i zlém“. V dobrém, když například založí a vybudují novou lokalitu, ve které se dobře žije a která zároveň má z hlediska obce v širokém slova ekonomický smysl. „Ve zlém“, když území nebo pozemek „vytěží do mrtě“, aby maximalizovali svůj zisk. Dohled nad nakládáním s územím (a také nad existující stavební substancí) ale náleží veřejné správě. Jejím úkolem je zasáhnout, pokud se s územím nebo zástavbou nenakládá v souladu s oprávněnými zájmy obce. A je k tomu velmi dobře vybavena. Pokud nezasáhne nebo zasáhne špatně, volejme ji k odpovědnosti …

Fungování veřejné správy v oblasti územního rozvoje a výstavby ale nechme pro tuto chvíli stranou. Nemovitostní development je odpovědný za velkou - větší část- realizované architektury včetně toho, co je nám namísto ní zhruba od poloviny 20. století většinou předkládáno. Pokud si k němu současná architektura v teorii ani v praxi nedokáže vytvořit produktivní vztah, je to chyba, je to problém na její straně. Nemovitostní development je totiž formou té strojové techniky, která je nejzazším výběžkem ducha doby (podle M. Heideggera v rozhovoru pro časopis Speigel, který vyšel pod titulem Nur noch ein Gott kann uns retin) v rozvinutém novověku a v éře průmyslu a informačních a komunikačních technologií  je rozhodujícím polem uplatnění architektury.

Architektura jako součást kultury

Současný ústup architektury z jejího někdejšího společensko-kulturního a společensko-ekonomického postavení a působnosti není důsledkem toho, že by „skutečná architektura“ byla zastíněna developerskou produkcí „obyčejných staveb“. Architektura totiž, jak připomínal už Adolf Loos, není uměním – architektura je součástí kultury společnosti podobně jako konzumace pokrmů příborem, nikoliv rukama. Není to ani tak, že by rozhodujícím aspektem architektury byla její (energetická, materiálová a environmentální) udržitelnost ve smyslu „čím déle, tím lépe“.

Zkusme se podívat na architekturu – praktickou architekturu – v kontextu praktického fungování společnosti. Roku 1884 vyšla posmrtně kniha Arnolda Toynbeeho, strýce slavnějšího filosofa historiografie Arnolda Josepha Toynbeeho, nazvaná Lectures on the Industrial Revolution (of the eighteenth century) in England, Popular Adresses …. V té Toynbee předložil zásadní tezi: Podstatou průmyslové revoluce je náhrada středověkých regulací produkce a distribuce soutěží. Předmětem autorova zájmu byla revoluce v zemědělství stejně jako ta, která se později odehrála ve výrobě, přitom se spíše než pokroky v metalurgii či strojírenství zabýval změnou společensko-ekonomického paradigmatu a myšlení vůbec. To vše, vzhledem k jedné nešťastné floskuli, kterou Toynbee uplatil v rozhovoru pro tisk ve snaze popularizovat své poznatky, upadlo v zapomnění. Industrializaci si proto dnes spojujeme s Wattovým parním strojem, v lepším případě se Smithovým „Bohatstvím národů“. To, že průmyslová revoluce začala na poli v Berkshire  praktickým uplatněním secího stroje, který vynalezl roku 1701 Jethro Tull (!), dnes ví jen hrstka znalců této problematiky. A bohužel : rozhodující význam změny paradigmatu, změny v myšlení, zůstal „za oponou“.

ICT místo parního stroje

Současná společnost stále je společností průmyslové revoluce. Občas se můžeme setkat s tezí, že (Evropou) průmyslová éra prošla a odešla. To je ovšem velmi zavádějící interpretace, založená na nepochopení podstaty industrializace. V populární rovině ho vyvracejí proklamace Průmyslu 3.0, a 4.0, když brzy se jistě dočkáme dalších. Na „průmyslově revoluční“ povaze naší společnosti nemění nic ani to, že výsadní postavení parního stroje (a také spřádacích a tkalcovských strojů a zeměměřických přístrojů a chronometrů a …) převzaly informační a komunikační technologie (ICT).

Ve stavebnictví je produktem průmyslové revoluce nemovitostní development. Jeho předmětem je rozvoj nemovitostí jako podnikání. Rozvoj spočívá v získání odpovídajících (nejčastěji vlastnických) práv k nemovitostem, které mají být předmětem rozvoje, dále v zajištění jejich fyzické proměny (nejčastěji) stavební činností (výstavbou, přestavbou, regenerací, vnesením prostorové struktury a případně inženýrské infrastruktury do území), v zajištění ekonomického využití proměněné nemovitosti a konečně v úplatném převodu práv k nemovitosti na investora. Tento převod je cílem developerova podnikání - právě tím realizuje svůj zisk nebo jeho rozhodující část. Tento cíl také odlišuje novověký, industriální nemovitostní development od středověkého zakládání měst panovníky a šlechtou i od zakládání vsí – příznačně pojmenovávaných Lhoty – lokátory v raném novověku. Panovník a stejně tak jeho leník zakládal město pro sebe, k užitku své koruny nebo léna, rozhodně neuvažoval o tom, že by – tak jako moderní land developer – založené sídlo prodal nebo rozprodal. Lokátoři v raném novověku byli podnikateli, v systému současného nemovitostního developmentu by byli označeni jako manažeři – agenti, zakládající sídelní a ekonomickou jednotku na pokyn vlastníka panství a k jeho zisku. Jejich motivací byl honorář za splnění svěřeného úkol, spočívající v udělení práv k pozemku, udělení úřadu rychtáře nebo práva provozovat ve vsi hospodu.

Zásadním rysem soudobého developmentu je to, že se realizace cíle, tedy dosažení zisku, odehrává v oné Toynbeem „objevené“ soutěži, charakterizující industrializaci a odlišující novou éru od středověku. Jejím předmětem je praktická, materializovaná architektura. Cílem fotbalového týmu je vstřelit soupeři v soutěži s ním co nejvíc gólů, cílem developera je prodat v soutěži s jinými stavebníky co nejvíc „architektury“ – domů, bytů, enkláv výstavby.

Nemovitosti jsou zboží

Zatímco budovy se stavěly, aby byly užívány v každodenním životě i při výjimečných příležitostech, „odjakživa“ (ovšem na zakázku, často „svépomocí“), nemovitostní development jako forma zbožní výroby, charakteristické pro moderní éru, je produktem průmyslové revoluce. Je to řemeslo docela mladé. Ve vydání Johnsonova Slovníku z roku 1785 heslo „to develop“ ještě nenabízí nic, co by se jen vzdáleně přibližovalo „soutěžní“, spekulativní výstavbě budov; americký Merriam-Webster uvádí první užití v této souvislosti v roce 1796.

Vznik a rozvoj nemovitostního developmentu se řadí do linie industrializace; architektura jako její „střela na branku“ podléhá stejným zákonitostem – ale nechce si to přiznat, dílem ty zákonitosti nechápe, dílem se jim vzpírá. Doposud není ani schopna, ani ochotna die Grundzüge des erst beginnenden technischen Weltalters denkend zu erfahren - jak se vyjádřil Martin Heidegger v rozhovoru pro časopis Spiegel, uveřejněný po filosofově smrti v roce 1976 pod titulem Nur noch ein Gott kann uns retin (v překladu „Snad už jen nějaký bůh nás může zachránit“).

Novověk se odlišil od středověku základní metafyzickou pozicí. M. Heidegger jej výstižně glosuje jako věk obrazu světa. Nevyhnutelně se změnily také počátky i poslání architektury. Nejbystřejší teoretici architektury zatím stihli jen postřehnout, že je cosi v nepořádku s jejími metafyzickými východisky, aniž by je dokázali uchopit. Podstatu nevyřešeného problému dobře vystihuje podtitul knihy Dalibora Veselého  „Architektura ve věku rozdělené reprezentace“ - Problém tvořivosti ve stínu produkce.

Kdo a o co soutěží

Architektura se jako řemeslo v moderní době „proslavila“ soutěžemi, v nichž jsou předkládány obrazy budoucí architektury. Developeři „dávají do soutěže“ architektury, které fyzicky existují, a tedy mohou být žity – již během soutěže prožity, vyzkoušeny, zažity. Vyobrazení budoucí – možná – architektury prožít nelze, vyobrazení navozuje především estetický zážitek – předkládá subjektivní obraz světa. Spíš, než budoucí architektury v architektonické soutěži mezi sebou navzájem soutěží architekti, kteří by architekturu chtěli navrhnout (pokud získají zakázku …). V dikci zákona se tak soutěž ostatně nazývá: soutěž o návrh. Navíc soutěžit nemůže každý, okruh architektů, kteří se mohou zúčastnit, je předem omezený - na známé zadavatele, předchozí realizací referenčních zakázek atd. Tedy podobně jako ve středověku: „v okruhu jedné míle od městských hradeb své výrobky mohou prodávat jen členové cechu … a členem cechu se může stát jen ten, kdo projde školením u mistra cechu, a složí zkoušku před cechovní komisí …“ Ne, architektonické soutěže hned ve dvou ohledech nejsou takovými soutěžemi, kterými Toynbee charakterizuje industrializaci – podmínky architektonických soutěží spíše připomínají středověkou regulaci, kterou ovšem právě průmyslová revoluce měla překonat. Ukazuje se, že se tak doposud stalo jen v omezeném rozsahu.

Smyslem středověké regulace byla ochrana před rizikem, vyplývajícího z konkurence. Developera ale před riziky trhu industriální společnosti nic nechrání. Dává-li do soutěže volného trhu své zboží (budovu nebo „jen“ stavební parcelu), vždy už vynaložil značné náklady, a tedy nese plné riziko neúspěchu. Není divu, pokud se snaží toto riziko kontrolovat, třeba regulací soutěže uchazečů o práci pro něj, na které v praxi neúspěch projektu, na kterém se podíleli, dopadá – pokud vůbec – jen velmi zprostředkovaně. Cechovní a vrchnostenská regulace zajistila po určitou dobu efektivitu při využívání velmi omezených materiálních zdrojů, které měl středověk k dispozici; podvázala však inovace a stala se brzdou rozvoje. Je otázkou, jaké jsou vedlejší účinky dnešní všeobecné regulace soutěžení architektů. Nicméně pokud je nemovitostní development odrazem průmyslové revoluce, pak architektura svůj produktivní vztah k ní stále ještě hledá.

Michal Šourek

Hlavní partneři

Partneři