3. 6. 2019

Max Urban: Jedinou utopií je hotovost plánu

Pražský rodák Max Ubran (1882-1959) je tak trochu příkladem rčení nomen omen – je totiž jedním z nejvýznamnějších českých urbanistů. Právě jeho památce a životnímu dílu je věnována výstava „Ideální Velká Praha“ v pražské Lucerně, kde se také konalo kolokvium o osobnosti a díle M. Urbana.

Dílo „Ideální Velká Praha“, zahrnující 75 výkresů a 30 stran textu, je vystavováno teprve potřetí. Poprvé to bylo v roce 1919, podruhé pak v roce 1989. Další výstava už nemusela být – v roce 2002 archiv na Invalidovně zasáhla ničivá povodeň, samozřejmě včetně dokumentace Urbanova projektu. Vše se však, také díky vybudování „sušiliště“ na vysoušení dokumentů zasažených vodou a bahnem, povedlo zachránit a zrestaurovat.

Praha na úrovni světových metropolí

Vystudovaný architekt Urban ve 30. letech minulého století na objednávku Miloše Havla projektoval např. Filmová studia Barrandov a Barrandovské terasy – symbol prvorepublikového života, jejichž koncept sem přinesl ze své dřívější návštěvy Spojených států. Jak na kolokviu prohlásil jeden z jeho příbuzných, Urban neprojektoval moc, ale když už, stálo to za to.

Stěžejním urbanistickým dílem Maxe Urbana je nicméně projekt Ideální Velká Praha, který vznikl v letech 1915-1917. Jedná se o monumentální utopistickou vizi, kterou lze považovat za vůbec první plán pojednávající budoucí českou metropoli jako komplexní území. Mj. tímto projektem M. Urban dal najevo, že by se Praha měla stát součástí velké rodiny evropských a světových metropolí. Jeho výroky svědčí o tom, že potenciál české metropole považoval za srovnatelný s jinými velkoměsty. „Jedinou utopií je hotovost plánu!“ – tak čelil výtkám o příliš velkých ambicích svého pražského projektu.

Velkorysé pojetí města

Urban o Praze přemýšlel radikálně, ale logicky. Jeho pojetí města je velkorysé: ulice jsou symetrické, radiály se sbíhají na obrovských náměstích. Celý plán také předznamenává prvky modernistického plánování měst na základě jejich funkcí, dopravních potřeb i hygieny. Modernistické je také jeho rozdělování města na různé zóny, např. na Zelené město či Dělnické město.

Svým přístupem k plánování a rozvoji městské struktury, jejímuž samovolnému rozpadu chtěl čelit, urbanista Urban trochu „předběhl“ české poměry. Jak už bylo řečeno, nejen dobový tisk mu vyčítal, že by měl plánovat „krotčeji“. Autor Ideální Velké Prahy ale kritikům oponoval: „Principiálně chci potvrditi tímto příkladem, že jediné řešení Velké Prahy může býti formově celkové, a nikoli tak uboze přištipkářské a náhodné a umělecky nemohoucí, jako se dělo doposud.“ A k tomu ještě dodal: „Miluji Prahu starou pro její zašlou krásu a slavnou minulost, miluji Prahu přítomnou pro její titul metropole národa českého a miluji Prahu budoucí pro její velké ji očekávající úkoly.“

Do Japonska vlakem

„Předpokládal, že by se z Prahy šlo dostat vlakem až do Japonska, přes Kolín,“ řekla na kolokviu s úsměvem Markéta Žáčková, která se věnuje dějinám architektury a urbanismu. Max Urban kolejovou dopravu opravdu velmi preferoval – společně s leteckou podle něj v budoucnu měla hrát prim. Právě propracovaný systém železničních tratí v díle Ideální Velká Praha pomáhá uvědomit si velikost Urbanových myšlenek. Jeho „železniční“ vize obsahovala spojení opravdu s celým světem: do Francie by se jezdilo přes Kladno, do Švédska přes Mělník a do Afriky přes Uhříněves.

Stojí za zmínku, že M. Urban se nevěnoval pouze architektuře a urbanismu – je také jedním ze zakladatelů české kinematografie. Se svou první manželkou, herečkou Národního divadla Andulou Sedláčkovou, založili už před I. světovou válkou vlastní filmovou společnost ASUM, jejíž filmy sám režíroval, zatímco jeho žena hrála hlavní role. Urbanovo studio premiérově v českých zemích použilo filmový plakát, ve snímku Šoférka z roku 1914 byly zase u nás poprvé použity zpomalené záběry.

Tomáš Kafka