MLHAVÉ VIZE POST-DEVELOPMENTU (Architektura v moderní době XXXI)

Výsledek takových demolic? V monotónním rastru kobercové zástavby rodinných domů vznikl prostor – a stačilo málo, aby se stal veřejným. Přítomnost veřejného prostoru následně oživila celou lokalitu a v konečném důsledku vedla ke zvýšení tržní hodnoty nemovitostí na takovém místě. Úvěrující banka, která se odhodlala obětovat stavební substanci, spjatou s nedobytným úvěrem, proto nakonec neprodělala – díky růstu hodnoty „zbývajících“ úvěrovaných nemovitostí se celková bilance banky zlepšila. A zvýšení hodnoty jednotlivých domů pomohlo i jejich vlastníkům, pokud se ocitli v potížích se splácením hypotéky - dům zhodnocený veřejným prostorem snáze a výhodněji prodali a dokázali banku uspokojit.

Problém udržitelnosti
Architektura bourání má i řadu jiných, méně radikálních podob. K. Easterlingová do „budování ne-budováním“ zahrnuje i znovuvyužití komponentů staveb, které jinak už dožily technicky nebo morálně. Z (populárně) filosofického hlediska tak stavební součástka získává „nesmrtelnost“ podobně jako organická buňka, která je teoreticky „technicky“ rovněž nesmrtelná – na rozdíl od mnohobuněčného organismu, který je z podstaty fyzicky smrtelný. Ekonomický efekt je evidentní: úspora nákladů nové výstavby,protože recyklovaný komponent je levnější než nový, i úspora nákladů na odstranění stavby dožilé, když výnos z prodeje recyklovaného komponentu jich alespoň část pokryje.
Architektonický a stavební diskurs se takovými příklady přesouvá k meta-tématu udržitelného rozvoje. Hledání nové, udržitelné ekonomiky už bylo připomenuto, přitom architektura, respektive stavitelství, už má na tomto poli své hmatatelné zásluhy. Znovuvyužitím stavebních komponentů se stavební struktura stává obnovitelným zdrojem, zároveň se vytváří prostor pro snížení energetické a surovinové náročnosti nové výstavby. Stavební pozemek, půda, je sice považován za zdroj z podstaty neobnovitelný (na Zemi je jich k dispozici jen konečné množství), jenže: jeden a tentýž pozemek je možné využít intenzivněji nebo méně intenzivně, lépe nebo hůře. Chápání pozemku jako neobnovitelného zdroje usvědčuje inženýry udržitelného rozvoje, mezi nimi i modernistické urbanisty z matematicko-přírodovědného, karteziánského nahlížení, které není schopno uchopit společensko-kulturní hodnoty architektury. Přitom už v 15. století ve svém díle De re aedificatoria Giovanni Batista Alberti tvrdil, že žádný jiný prostředek není tak účinný v ochraně [architektonického] díla před zkázou a poškozením člověkem jako jeho důstojnost a ladnost formy. Dnešní svět je asi složitější než ten Albertiho a komplikovanější jsou i perspektivy jednotlivých architektur, ale i tak je na čase připustit, že dosavadní doktríny udržitelného stavění možná přiléhají na případy jednotlivých stavebních struktur a jejich pořizování, hrubě se však míjejí s podstatou architektury – a s její udržitelností.

Čím zaplatit za „obsah“?
Skutečná východiska architektonické udržitelnosti postrádají soudobé pojmenování – architektura se tak připojuje k ekonomii, ostatně zákonitě, když povaha jedné i druhé disciplíny je fundamentálně společnostní. Situace architektury ale může být v tomto ohledu jednodušší. Albertiho „definice udržitelné architektury“ možná neztratila platnost, snad jí ve vztahu k dnešku schází jen drobná modernizace, snad jen vyjasnění vztahu architektury a stavební substance, která architekturu zhmotňuje a exponuje ve veřejném prostoru. Vždyť příklady architektur, které v praxi prokázaly svou schopnost trvání, svou udržitelnost, jsou všude kolem nás. Všechny bez výjimky jsou přítomné jak ve fyzickém, tak ve virtuálním veřejném prostoru a dlouhodobě se těší pozitivnímu zájmu, tedy participaci veřejnosti.
Není vyloučeno, že do obnovy participativní povahy architektury se budou muset zapojit i další, ne-architektonické technologie nebo dokonce triky. Průsečíkem snažení praktické architektury a (nejen nové) ekonomie mohou být nové způsoby financování rozvoje veřejného prostoru. Není to tak dávno, kdy první noviny a časopisy byly financovány z prodeje obsahu. K tomu se záhy připojila reklama – reprezentant instrumentálního jednání nepříliš žádoucího ve veřejném prostoru. Reklama však přinesla nové, mocnější finanční zdroje, které (za určitých okolností) daly obsahu nezávislost a podpořily tak komunikativní jednání, které je konstituentem (v tomto případě virtuálního) veřejného prostoru. Těžko si dnes představit, že by v dohledné budoucnosti zaplatily výstavbu bytového domu budoucí příjmy z reklamy nebo nájemné z komunikačních technologií, umístěných na budově, nicméně financování Krameriových c.&k. vlasteneckých novin bylo také na hony vzdálené financování dnešních periodik. Zvolená paralela navíc nemusí být přiléhavá. Financování obsahu z reklamy rovná se financování veřejného prostoru z bydlení, nebo jinak: prodej reklamního prostoru zabaleného do obsahu rovná se prodej bydlení zabaleného do veřejného prostoru. To vlastně probíhá už dnes, jak by řekl leckterý developer. Pointa je však v jiné dimenzi, jiném poměru a radikálně jiném přístupu .

Od pachtu k participaci
Pozemkový pacht je tradiční institucí. Formálním vlastníkem půdy, včetně městských pozemků byl ve středověku lenní pán, ale budování obydlí, na půdě pouze propůjčené, bylo věcí každého hospodáře. Prostí lidé („veřejnost“) nebydleli v nájmu (i když původně ani ve vlastním) – nájem domu nebo bytu je poměrně mladou institucí. Její vývoj může být překvapivý a přinést dosud netušené ekonomické modely: automobily se také původně pouze kupovaly a dnes máme různé formy leasingu i carsharing. Nemusíme čekat na radikálně nové způsoby, resp. přístupy k ekonomice stavebních projektů, postačí staronové modely financování, třeba leasing bytů. Možná je to především mikroekonomie, na kom spočívá největší díl práce ve vztahu k obnově pozitivního vztahu veřejnosti, mlčící většiny k budování, k architektuře, a ke stavebnímu rozvoji.
Bau(heren)genossenschaft, připomenutý na příkladu projektu R50, je ostatně také celkem novým ekonomickým modelem, odlišným od českých stavebních družstev současnosti, ale i (i když méně) minulosti. Odlišuje ho princip participace ve všech fázích přípravy, realizace i života projektu. Ovšem snad ještě významnější (nejen ve srovnání s českým prostředím) je absence zastřešující autority, která projekt řídí a nese část rizik v přípravné a výstavbové fázi. Tím ovšem zároveň vymezuje prostor pro iniciativu účastníků a jejich participaci.

Hledání nových cest
Výzvy k novým přístupům a k novým nabídkám leží jak před architekty, tak před stavebníky, resp. developery. Průmyslová odvětví pracují na přechodu z průmyslového do technologického světa, ovšem nejen stavebnictví, ale i nemovitostní development stále ještě vězí v předindustriálním světě řemesel. Architekturu ale snad nečeká perspektiva držáku i-phonu nebo nosiče technologických „vychytávek“. Technologie se stanou její součástí, snad podobně, jako je rozvod vody na všechna vhodná místa přirozenou součástí dnešních domů a bytů, byť se dříve pro vodu chodilo s vědrem ke studni. Podobně jako jiní výrobci by ale i developeři měli přestat pracovat v cyklech „akvizice pozemku – marketing – návrh a projekt – certifikace respektive povolení – výstavba – tržní realizace“. Měli by na svých produktech pracovat kontinuálně spolu s architekty a producenty technologií. Konektivní systémové součásti budov a veřejného prostoru budou shromažďovat data a sdílet je s okolním prostředím. Budovy tak budou uživatelsky komfortně a v omezeném rozsahu dokonce autonomně díky své schopnosti konektivity reagovat na potřeby uživatelů i stavební substance v reálném čase. Taková konektivita zahrne i aspekty udržitelnosti ve společensko-kulturním i materiálním smyslu. Taková je zatímní, značně mlhavá vize éry post-developmentu.

Michal Šourek

Hlavní partneři

Partneři