Rada hlavního města Prahy po několika odkladech rozhodla o novelizaci Pražských stavebních předpisů (PSP). Tím mj. z PSP měly zmizet předpisy o povinném oslunění bytů. Ty podle řady odborníků znemožňovaly v Praze realizovat tradiční blokovou zástavbu a rovněž vedly k tomu, že nezřídka byly v bytových domech vedle bytů deklarovány také „ateliéry“ – tedy byty, které se do zmíněných norem „nevešly“.
Jeden z autorů PSP, architekt a urbanista Pavel Hnilička k tomu dodává, že proslunění bytů je nepochybně jedna z kvalit, které je třeba brát v úvahu při návrhu obytné stavby. Rozhodně však není nejdůležitější. Například logická orientace bytu v rámci konkrétního prostředí místa (do ulice / do zahrady atp.) je pro kvalitu bydlení mnohem podstatnější než orientace ke světovým stranám. „Míra prostupu slunečního záření do bytu má být osobní volbou, a nikoli povinností stanovenou obecně závazným právním předpisem,“ dodal.
„Norma na oslunění bytů má zcela jistě kořeny v lidové moudrosti ‚kam nechodí slunce, tam chodí lékař‘,“ připomíná zase architekt Josef Pleskot. Toto rčení nepochybně ale podle něj vzniklo někdy v první polovině 19. století, kdy lidé často bydleli ve vlhkých bytech se sporadickým lokálním vytápěním, téměř bez oken, natož potom se slunečním osvitem. „Je potřeba připomenout, že hodně věcí se od toho expanzivního 19. století změnilo. Souhrnně řečeno, je prostě čas odstranit ze stavební legislativy jeden předpis, který byl již dávno překonán vývojem životního stylu a jeho standardů,“ dodal Pleskot.
Zcela nesystémový a v Evropě ojedinělý předpis na oslunění (jak konstatuje Sdružení pro rozvoj architektury) stanoví, že 1. března musí sluneční paprsky dopadat na třetinu podlahové plochy bytu po dobu 90 minut. Přitom současně platná norma na denní osvětlení zaručuje, že všechny pobytové místnosti musí mít okna a nově by jejich velikost neměla být menší než 10 % podlahové plochy.
SF/pb
