25. 1. 2019

Povolovací řízení: vyměníme postele? Nebo slečny?

Jsem špatný vypravěč vtipů. A nepamatuji si je. Nicméně jeden mi utkvěl v paměti. Možná proto, že jsem ho pochopil nikoli napodruhé, ale až napotřetí a mezitím uběhla spousta let. Ten vtip jsem vyslechl jako hošík snad ani ne šestiletý na lyžařském kurzu. Jde v něm o to, že jakýsi strojírenský podnik neprosperuje. Vedení podniku proto povolá poradce – a ten doporučí rozestavět stroje v hale jinak.

Podnik ale neprosperuje dál. Je povolán nový poradce: výsledkem je nákup nových strojů – a dále trvající ztráty. Ředitel podniku nešťastně bloumá po halách, když potká uklízečku. Ta se osmělí: Víte, soudruhu řediteli, já jsem jen uklízečka, ale můj táta měl před válkou podnik. No, podnik – bordel to byl. A když měl táta dojem, že mu málo vydělává, nestěhoval postele ani nekupoval nový – vyházel ty slečinky z nich.

První problém pro mě tenkrát spočíval v tom, že jsem nevěděl, co je to bordel, a proč v něm jsou nějaké slečny v postelích. To mi starší kamarádi ochotně vysvětlili. Ale stejně jsem nechápal, proč je lepší vyhazovat slečny než šoupat postelemi. Ale zase mne už tehdy napadlo, že řešení by přece mohlo být v tom, že by ty slečny měly či mohly dělat v těch postelích víc, než dělaly!

Kde je řešení?

O půl století později něco nefunguje nám: podnik jménem výstavba. A nefunguje tak hodně, že se snad už nikdo nesnaží tvrdit, že to není tak zlé – a všichni také volají po řešení. Na rozdíl od toho případu se slečnami ovšem nikdo (nahlas) netvrdí, že by někdo měl pracovat víc nebo rychleji. Obecně se má za to, že tenhle podnik má tak málo slečen, že víc od nich nikdo nemůže čekat. A že se jim holt musí pořídit nové postele…  Samozřejmě: žádné postele, ale nový stavební zákon – a pak poběží povolování staveb a vzápětí i výstavba jako na drátku.

Podíval se ale někdo na to, co slečny dělají ve svých stávajících postelích? Tedy jak pracují stavební úřady se současným stavebním řádem? Všichni se sice podívali, všichni to vědí, ale jen tu a tam někdo nesměle špitne, že ty špatné věci se dějí jaksi mimo něj – že se platný stavební řád nedodržuje. Prostě slečny nemůžou podávat očekávané výkony, protože si do těch postelí nelehnou! Povolení stavby netrvá v Praze, v Brně i v dalších městech sedm let proto, že by územní řízení trvalo čtyři roky a stavební tři. Dlouhé měsíce totiž uplynou mezi předložením žádosti a zahájením řízení – a další měsíce během přerušení řízení. A důvod: stavební úřad v těch přestávkách čeká, až se stavebník nějak dohodne s komisí rozvoje, potažmo s radou obce.

Bez opory v zákonu

Takové dohadování ale nemá žádnou oporu v zákonu. Ani obec nesmí omezovat vlastnické právo stavebníka – především právo stavět na stavebním pozemku – pouze na základě zákona a za úplatu. A stavební úřad nemá takovému porušování ústavy nečinně přihlížet, nýbrž má rozhodnout – v tomto případě proti obci, která jedná protiprávně. A když nerozhodne, jedná protiprávně i on.

Všichni víme, proč takové schéma nefunguje! Protože úředník stavebního úřadu dostává výplatu „od starosty“. A shoda panuje i v tom, proč si na nezákonný postup nikdo nestěžuje. Má se za to, že lepší je „nějak se dohodnout“, protože v opačném případě má stavební úřad tisíc možností dělat potíže ve stylu: chtěli jste to podle zákona – tak tady to máte „podle zákona“!

Co se děje v úřadech?

Ale dobrá. Přehlédneme, že slečny ty postele nevyužívají, případně zneužívají, a pořídíme jim nové – po kolikáté už? Dočkáme se nového stavebního zákona – a zákonů navazujících – které efektivně zajistí nezávislost státní správy na úseku stavebního řádu na samosprávě? A omezí také prostor pro obstrukce a schválnosti ze strany úředníků? Anebo by byla větší naděje na úspěch, kdyby se pan ředitel konečně podíval na to, co ty slečny v těch postelích vlastně dělají – namísto toho, aby jim postele jinak rozestavoval nebo kupoval nové?

Stavební úřady podléhají dohledu ministerstva pro místní rozvoj. Neměl by někdo z MMR začít systematicky a plošně kontrolovat jejich činnost, negovat ty nejkřiklavější prohřešky a systematicky pomáhat pracovníkům úřadů v odporu proti nezákonnému tlaku jejich zaměstnavatelů, tedy obecních úřadů?

Abych nebyl špatně pochopen. Úředníci stavebních úřadů vesměs nejsou lenoši, ani nejdou developerům po krku proto, že by to měli v genech. Snaží se jen nedostat se do nemilosti svých chlebodárců – často do té doby, než pohár přeteče a oni jdou jinam za méně konfliktním zaměstnáním. Kontrola činnosti stavebních úřadů, kterou dávám v potaz, by také proto neměla směřovat k represi a postihům. Jejím cílem ať je v první řadě objektivní zjištění a analýza skutečného stavu věcí. Takovou zevrubnou a systematickou analýzu postrádáme už desítky let. Pokud vím, nikdy neproběhla – anebo proběhla a skončila utajená v nějakém ministerském archivu.

Podpora pro úředníky

Druhým úkolem diskutované kontroly a dohledu by pak měla být podpora. Jsem si jist, že by ji stavební úřady uvítaly hned ve dvou směrech: podporu metodicko-legislativní a podporu obrany proti nátlaku obecních správ. Koneckonců, i ty slečny dnes mají k dispozici nějakou podporu – v ČR funguje od roku 1992 občanské sdružení Rozkoš bez rizika, na facebooku má přes dva tisíce lajků. Ale rozkoše a vtipy stranou – tady jde o právo. Dovedeme si představit, jak by fungovalo soudnictví, pokud by soudce bral prémie nebo byl popotahován podle toho, jak by se jeho rozsudky líbily zastupitelstvu jeho soudního obvodu?

Úplně stranou nechávám další důvody nefungování podniku jménem výstavba nejen bytů v ČR i návrhy, jak na ně: o těch i o oněch byl seriál Architektura v moderní době, který byl na stránkách SF publikován loni.

Michal Šourek