Soudobá česká architektura je v porovnání s nedávnou minulostí rozhodně pestřejší a také reaguje pohotověji na podněty ze světa. Její mezinárodní renomé ovšem není tak oslnivé jako třeba v 60. letech minulého století, takovými uznávanými díly, jako je třeba televizní vysílač Ještěd, se dnes pochlubit nemůže – říká Rostislav Švácha, náš dnes nejvýznamnější historik a teoretik umění a architektury.
Pojďme se podívat na současnou českou architekturu a stavitelství. Nejdříve z hlediska kvantity – jak hodně se vlastně dnes staví?
Myslím, že k přesné odpovědi by byl zapotřebí dost důkladný průzkum a ten k dispozici není. Ale tak odhadem – v naší nedávné minulosti se nejspíš nejvíce stavělo v období před I. světovou válkou. Pozdní Rakousko-Uhersko, to byla pro české stavitelství doba největšího rozmachu jak co do kvantity, tak i kvality. Hodně se stavělo i v období 1948 – 1989. Platilo to hlavně pro byty, režim si dal za úkol vyřešit bytovou otázku. To se sice nepodařilo, ale postavilo se toho tehdy opravdu hodně, ovšem často v nepříliš vysoké kvalitě, To ovšem byly jiné časy a především zcela jiná organizace výstavby – víceméně jediným zadavatelem byl stát. Dnes je tomu naopak. Po roce 1989 se u nás výstavba zprivatizovala, dnes v ní jednoznačně převládá soukromý sektor, privátní stavebník.
Ano, často se konstatuje, že veřejných staveb u nás poslední dobou mnoho nevzniká.
Je to tak. Tady v současnosti takřka úplně chybí stavby, které by reprezentovaly stát. Je to ostuda. Za dvacet let jsme se nezmohli na víc než Národní technickou knihovnu v Praze a dva univerzitní kampusy v Brně. Celkově je to hrozná bída, stát jako by nedovedl vytvářet si novou architekturou svůj „image“, na rozdíl třeba od skandinávských států nebo Francie.
A teď k té kvalitě.
Musíte vždy srovnávat s předchozí dobou. V takovém porovnání je soudobá česká architektura rozhodně pestřejší, ta už vzpomínaná „privatizace“ zákonitě přinesla velkou rozmanitost vkusů i stylů. Naše současná architektura má také k dispozici lepší technologie. A reaguje pohotověji na podněty ze světa. Tady je ale asi třeba říct i to, že třeba oproti 60. létům minulého století její mezinárodní renomé není tak oslnivé. Úspěch Ještědu či budovy londýnského velvyslanectví byl opravdu světový, takové či takto oceňované stavby dnes nemáme. Neměla je ostatně ani I. republika.
Možná to souvisí s tím, že architektura u nás není právě nejžhavějším veřejným a mediálním tématem. Kromě kauzy Kaplického Národní knihovny se nějaká viditelnější diskuse o kvalitách a úkolech soudobé architektury zatím nekonala.
Navíc tu diskusi média zpackala. Kdo projekt kritizoval, byl ihned podle nich zpátečník, konzervativec a staromilec. Proto se nakonec odborníci do té debaty vůbec nezapojili. A proto se také vůbec nemluvilo třeba o plánovaném umístění knihovny. Je to zarážející, Praha má pro takový účel nepochybně hodně lepších parcel, Letná je pro takový projekt vysloveně nevhodná. Ale jinak bych tu veřejnou diskusi a vůbec informovanost o architektuře u nás neviděl tak černě. Proti stavu před rokem 1989 pozoruji úžasné zlepšení. A posuny k vyšší kvalitě jsou patrné i ve srovnání s 90. léty minulého století. Například Adam Gebrian dělá v tomto ohledu velmi záslužnou práci, jsem Lidovkám moc vděčný, že mu dávají prostor.
Ona vlastně jedna veřejná debata proběhla úplně nedávno – mám na mysli Květinový dům (projekt společnosti Flow East, který má nahradit dům č. 47 na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí – pozn. red.).
To je úplná pohroma. Členové magistrátní komise, kteří se měli zamyslet nad architektonickou a možná hlavně urbanistickou kvalitou stávajícího domu, takové úvahy úplně smetli ze stolu a tak zůstala jen jakási diskuse nad tím novým projektem. To byla velká chyba. Navíc ten Květinový dům ani nepřináší žádnou novou hodnotu. Naopak – tím, že bylo to nároží při pozdější přestavbě zbaveno věžičky, zklidnil se celý průhled náměstím směrem k Národnímu muzeu. A dnes se tam ta problematická vysunutá věžička zase má objevit. Ještě k tomu jde jen o opakování nápadu, který známe z dolního konce náměstí, z budovy paláce Euro.
Jen jestli vy, pane profesore, nejste taky konzervativní staromilec!
Ale jistě, jsem. Podívejte se, česká města v podstatě rezignovala na svůj urbanismus. V drtivé většině nemají žádnou vizi rozvoje, takže ten v současnosti určují především aktivity developerů. Památkáři jsou jediní, kteří nějaký program a vizi mají – v historických městských částech prostě nechtějí nic měnit. Já s nimi sympatizuji. Jejich představy jsou možná pro někoho konzervativní, ale zatím tady k nim neexistuje žádná alternativa. Snad se jí dočkáme v Metropolitním plánu pro Prahu – uvidíme!
Foto: NG, Helika, Sekyra Group, A69
