Došlo k tomu tak, že architektura – mimo jiné - ztratila ze zřetele veřejný prostor. Přitom veřejný prostor byl objektem architektury „odjakživa“. Pyramidy formovaly fyzický veřejný prostor egyptských nekropolí, veřejným prostorem byly i pohřební kobky ztracené kdesi v jejich hmotě - byly virtuálním, duchovním veřejným prostorem bez ohledu na to a právě proto, že po uložení ostatků faraona do nich smrtelník nikdy neměl vstoupit. Veřejným prostorem byly egyptské i antické chrámy, divadla, cirky i stoy, veřejným prostorem byla šlechtická sídla středověku (odehrávala se v nich správa panství, tedy správa věcí veřejných!), veřejným prostorem byly i mázhausy měšťanských domů a salóny soukromých rezidencí podnikatelů 19. století.
Jako součást veřejného prostoru Adolf Loos navrhl vilu Müller. V její jídelně, salónu i v pracovně významného stavebního podnikatele se střetávaly osobnosti kulturního i hospodářského života. Uspořádání a vybavení dětských pokojů zase formovalo kulturní i společenské postoje svých obyvatel. A v neposlední řadě: vila byla tématem diskusí veřejnosti, její architektura se skutečně podílela se na utváření ducha doby – nového ducha.
Falešná renesance
[caption id="attachment_9372" align="alignleft" width="177"] Vitální veřejný prostor[/caption]
Veřejný prostor je prostorem společenského komunikativního jednání. Současná „renesance“ veřejných prostranství má ovšem s veřejným prostorem v tomto – vlastním a původním – smyslu pramálo společného. Vitruvius v první z Deseti knih o architektuře předložil v hutné formě přehled architektonického řemesla: … Budování [staveb] se … dělí do dvou oblastí: první zahrnuje stavbu opevněných měst a obecně díla na veřejných místech, druhá pořizování soukromých budov. Jsou tři druhy veřejných budov: obranné, náboženské a účelové. … účelovými stavbami jsou veřejná prostranství, přístavy, tržiště, kolonády, lázně, divadla, promenády a všechna ostatní uspořádání veřejných míst.
Soukromým budovám věnoval Vitruvius jen jedinou z Deseti knih. Ovšem - stavebník a „pán domu“ soukromého sídla v antickém Římě nemohl nebýt činný v hospodářské nebo politické oblasti. Za těmito svými aktivitami nechodil (vždy) do úřadu, ale rozvíjel je ve své vile – obdobně jako Dr. Müller o dva tisíce let později. I soukromý dům se pak stával součástí římského veřejného prostoru – architekturou formovaného -, ve kterém a pouze v něm se odehrával společensko-kulturní život cives, občanů - příslušníků obce.
Od objektivismu k kolektivismu
Deset knih Marca Vitruvia Pollia sice už před půl stoletím oslavilo už dvoutisící narozeniny, do zasutých regálů akademických knihoven však bylo odloženo neprávem – ke škodě architektury i nás všech. Vliv základních principů, které Vitruvius pojmenoval, byl nesporný až do počátku dvacátého století, tedy do doby nástupu architektonické moderny, po jejímž vzepětí následoval úpadek, který nás nyní trápí. V XV. století spis De architectura kriticky revidoval v duchu nastupujícího renesančního humanismu a zároveň uvedl do povědomí nejen odborné veřejnosti Leon Battista Alberti prací De re aedificatoria. Zásadní vztah architektury a veřejného prostoru ale tato revize ani nezpochybnila, ani neoslabila.
Novověká architektura hned od Brunelleschiho florentského sirotčince principy humanismu skutečně naplňovala a zhmotňovala. Její moderní vyvrcholení ale od třicátých let 20. století začalo humanismus „překlápět“ do objektivismu. Architekti člověku přidělili jeho buňku v kolektivním domě, místo u stolu v jeho společné jídelně i hygienickou ubytovací jednotku v Zářícím městě – a také místo na zastávce, ze které ho autobus dopraví do továrny i do nákupního střediska …
Od objektivismu je už jen krůček ke kolektivismu. Nikoli náhodou byla v meziválečném Sovětském svazu tak populární nejen architektonická moderna (dokud ji nevystřídal socialistický realismus – ale to už je jiný příběh), ale i její „imperialističtí“ představitelé od Le Corbusiera až po Jaromíra Krejcara. Příznačné je i levicové smýšlení většiny československých, vesměs modernistických, architektů v období mezi světovými válkami. Výjimky představovali jen ti z nich, kteří jako Jaromír Krejcar poznali sovětskou realitu ve vlastní praxi.
Místo architektury estetizované stavitelství
[caption id="attachment_9373" align="alignright" width="173"]
Veřejné prostranství, které nefunguje jako veřejný prostor[/caption]
Moderní architektura vytváří „optimální“ materiální podmínky pro život každého „individua“, tedy každého z mnoha vesměs ekvivalentních příslušníků společnosti. Vesměs ekvivalentní je proto logicky i výraz prostorů, které jsou jim určeny. Veřejný prostor je tak degradován na kapacitní motorovou komunikaci, v lepším případě pak na veřejné prostranství, na nichž mohou individua relaxovat na – sériově produkovaných – lavičkách a při tom se kochat pohledem na výtvarný objekt. Komunikace? Jistě, ta je zde také přítomna: jezdí zde auta a veřejné dopravní prostředky, lidé chodí po chodnících a mohou se těšit z komponovaných pohledů …
Architektura v moderní době ztratila veřejný prostor ze zřetele a zpronevěřila se tak své misi, svému smyslu. To je důvod ke ztrátě důvěry, nebo alespoň pozornosti sám o sobě. Navíc ale ztráta mise proběhla tak, že na místo architektury nastoupilo estetizované stavitelství. Vize, projekty a realizace, kterými se dnes kochají profesionálové, jsou schopny oslovit laiky leda jako módní estetická manýra, zakotvená v kultuře moderní, tedy spotřební společnosti. Není to žitá architektura, je to architektura jako obraz, estetický výtvor, který je předmětem kulturního zážitku.
Kdo nás zachrání
Proč k tomu došlo? Proč se to děje? Příčiny shrnul Martin Heidegger v legendární rozhovoru, který poskytl v roce 1966 časopisu Spiegel pod podmínkou, že bude uveřejněn až po jeho smrti. Žijeme v epoše, jejíhož ducha (Heidegger by řekl základní metafyzickou pozici) formuje matematická přírodověda: existuje jen to, co jsme schopni změřit či spočítat. Důležité je, že ten, kdo měří, počítá …, jsme my - člověk.
Strojová technika (dnes by M. Heidegger nejspíš mluvil o informačních a komunikačních technologiích), která prostoupila – stejně jako vše ostatní – architekturu a která nám brání žít ji, identifikovat se s ní, chápat ji, není ničím, co by bylo duchu doby cizí. Strojová technika je nejzazším výběžkem novověké techniky, jejíž podstata je totožná s podstatou novověké metafyziky, nebo - řečeno s Giedionem - ducha doby. A problém spočívá – uzavírá Heidegger - v naší neschopnosti myšlením uchopit základy teprve začínajícího technického věku.
Kromě toho, že se architektura „nestará o to, o co by se starat měla“, nerozumíme jí. Moderní architektuře nerozumí už ani architekti, kteří nejsou s to uchopit strojovou modernitu a namísto žité architektury usilují o estetické atrakce. Důsledkem je, že společnost, my všichni, aniž bychom si to uvědomovali, strádáme deficitem architektonického, nejen fyzického veřejného prostoru. Neuvědomujeme si, že žitý, vitální veřejný prostor je to, co bychom od architektury měli požadovat především. Architektura je nám celkem lhostejná – a lhostejné je nám i estetizované stavitelství, které je nám namísto architektury předkládáno. Pak ovšem není divu, že jsme a priori proti nové výstavbě vesměs. Představuje pro nás jen špínu a hluk, které ji nevyhnutelně provázejí, a příchod „cizáků“, kteří nám zaberou naše místo v autobuse cestou do práce a svým automobilem ještě víc ucpou už tak přeplněnou ulici …
Co s tím? Jak z toho ven? Nebo Nur noch ein Gott kann uns retten …? Což je titulek, pod nímž zmíněné interview s Martinem Heidegger v roce 1976 vyšlo. V překladu: Snad už jen nějaký bůh nás může zachránit!
Michal Šourek
