Architektura na prahu revoluce: prostory, technologie a investice (II)

Současná podinvestovanost architektury vynikne v kontextu vlny start-upů a andělského investování, která snad snese srovnání jen s počátky industrializace na britských ostrovech v 18. a na počátku 19. století.

V každém případě je tato vlna fenoménem, který doposud postrádá odpovídající kulturní a společenské vyhodnocení – a který doposud nechal architekturu jaksi sedět v koutě.

Od dot.com ke clean-tech

V 90. letech minulého století dot.com éra měnila naše životy i světovou ekonomiku a nebyla to zdaleka jen zásluha počítačových nadšenců, programátorů a techniků. Bez investic, spekulativních i dlouhodobých, v řádech biliónů dolarů by se dot.com bublina vůbec nenafoukla, ale hlavně – po jejím splasknutí by se počítače, programy, aplikace, sociální sítě a informační a komunikační technologie nestaly neodmyslitelnou součástí ekonomiky i našich životů. Tady zbylo něco i na Popelku architektonického řemesla. Architekti, kteří se ještě stále dokáží obejít bez produktů nadnárodních skoromonopolistů Autodesk, Graphisoft, nedávno převzatého konkurentem Nemetschek, nebo Bentley, jsou dnes skutečnými raritami. Mnozí z té většiny si ovšem neuvědomují, že dostali nástroje odložené strojaři – nářadí, jehož od základu parametrizující povaha je protimluvem architektonické tvořivosti.

O desetiletí později se do hledáčků investorů dokázali prosadit nadšenci pro čisté a obnovitelné zdroje energie. Díky spojení techniků a velkých peněz jsou dnes fotovoltaické elektrárny běžnou záležitostí stejně jako tepelná čerpadla, větrné elektrárny, spalovny biomasy a podobně. K soukromým finančním zdrojům se tentokrát připojily i zdroje veřejné – důvod je zřejmý, nechceme se udusit ani zmrznout až dojde uhlí a ropa.

Shodou okolností těsně před pandemií tisíce zkušených „start-upistů“ začaly své podnikání orientovat jinam - „clean-tech“, čisté a obnovitelné zdroje energie se pro ně staly novou prioritou. A také příležitostí pro vznik podniků s miliardovými hodnotami.

Pod praporem zmírňování klimatické změny povstala éra dekarbonizování všeho. A to od tenisek, vyráběných z kávové sedliny, přes textil a náhražky kůže vyráběné mikroorganismy až po nízkouhlíkový cement nebo ocel, vyrobenou bez použití fosilních surovin. Zkušenost s dosahováním astronomických zisků z minulých ér start-upů se setkala s téměř všeobecným přijetím hrozby klimatické změny. Začalo další kolo závodu „kdo dřív, víc a s větším ziskem“ – a užitek z tohoto závodění máme a budeme mít všichni.

Veřejný prostor potřebuje změny

Pandemie ukázala, že veřejný prostor a strukturálně odolné vystavěné prostředí jsou něčím, po čem toužíme snad ještě silněji než po záchraně planety. Jistě, klimatická změna je hrozbou ultimátní – ale naplnit se má až časem. Ovšem na koncert, do hospody nebo do parku chci jít teď! A stejně tak chci teď pracovat (aspoň občas) v kanceláři nebo nakupovat v obchodě, kde je co nejmenší riziko nákazy.

Naše veřejné prostory, zejména ty venkovní, ale bohužel nejsou v dobré kondici – to je dědictví modernismu. My architekti navíc víme, jak zdlouhavé a „díky“ principu pokus-omyl neohrabané je navrhování architektury a projektování staveb. V důsledku toho vystavěné prostředí, které má zásadní dopady na životy lidí, všech komunit i celé společnosti, zdaleka není tak kvalitní, jaké bychom si zasloužili a mohli mít.

Nedobrá kondice vystavěného prostředí a zastaralé procesy jeho budování jsou realitou. My architekti to víme nebo alespoň tušíme, a snad to začíná tušit i veřejnost – což v je v globálním měřítku sedm miliard konečných zákazníků. Veřejnosti to napověděly frustrace z covidových lockdownů. Stále se mluví o době po pandemii, přitom všichni tuší, že bude jiná než před atakem nebezpečného viru. Musíme se naučit žít s epidemickými zdravotními riziky – a k tomu potřebujeme nové, lepší vystavěné prostředí, komunikativní veřejný prostor a kvalitní architekturu.

Globální výzva tady tedy je – a VR ukazuje cestu, jak na ni zareagovat. K tomu ovšem veřejnost musí pochopit, že od architektů může dostávat a požadovat víc, než si doposud dokázala představit. Anebo jinak  – architekti musí ze svého problému zastaralých a neproduktivních pracovních nástrojů udělat věc veřejného zájmu. Musí veřejnosti ukázat, že v prostředí virtuální reality budou schopni tvořit architekturu a veřejný prostor efektivněji, produktivněji a tak, aby lépe uspokojovaly potřeby všech svých klientů. Byť jsou to někdy potřeby, o kterých klienti sami zatím nevědí, nebo netuší, že by je mohl a měl uspokojovat veřejný prostor a architektura.

Softwaroví vývojáři a technologicky orientovaní architekti, vidíte tu příležitost? A investoři, vidíte ji? Zvýšení kvality produktu, který odebírá sedm miliard klientů, to je přece docela robustní argument návratnosti investic. Zvýšení produktivity a efektivity práce architektů je pak přidanou hodnotou, třešničkou na dortu – kterou ovšem ocení zvlášť oni sami.

Michal Šourek

Hlavní partneři

Naši partneři