Zjednodušeně: bydlení, potažmo architektura je zásadním aspektem života lidí. Bez bydlení, bez autentické architektury, mimo ni člověk nežije v plném slova smyslu – tvrdí Heidegger. A pokračuje: teprve básnění nechává bydlení být bydlením. Básnění je to, co nechává člověka bydlet ve vlastním smyslu. Avšak jak nabýváme obydlí? Budováním. Básnění – jako to, co nechává bydlet – je budování. Opět zjednodušeně: podstatou básnění je to, co nechává bydlet, tedy budování (tedy aedificare – a jsme u Albertiho, kterého ještě vzpomeneme). Ukazuje se význam obratu „pln zásluh“, který Heidegger pro větší názornost doplnil příslovcem sice: Člověk se při svém bydlení hojně zasloužil, … když staví to, co samo vyrůst a trvat nemůže. Avšak zásluhy tohoto rozmanitého budování nikdy nenaplní bytnost bydlení. … bydlení je člověk schopen jenom tenkrát, když již vybudoval, buduje a setrvává v předsevzetí budovat jinak. … V okruhu pouhé námahy snaží se člověk dobýt „zásluh“. A hojně si jich tu zjednává. Zároveň však smí v tomto okruhu, z něho a skrze něj vzhlížet k nebešťanům. … Vzhlédnutí poměřuje ono „mezi“ mezi nebem a zemí. Toto „mezi“ je vyměřeno pro bydlení člověka.
[caption id="attachment_10556" align="alignnone" width="514"] Florencie: … bydlení je člověk schopen jenom tenkrát, když již vybudoval, buduje a setrvává v předsevzetí budovat jinak.[/caption]
Od Albertiho k Buberovi
Hölderlinovo pojetí architektury a Heideggerův výklad k němu mohou být pro nás – na vrcholu modernity a možná i novověku – překvapivé a těžko přijatelné. Je na nás, abychom se s takovým překvapením vyrovnali. Historie nahlížení na architekturu nicméně nabízí více příkladů či názorů souznějících s Hölderlinem než těch opačných. Obdobný je například duch De re aedificatoria Leona Battisty Albertiho, první tištěné knihy o architektuře, vydané roku 1485. Alberti uvádí: Žádný jiný prostředek není tak účinný při ochraně díla před poškozením a zkázou rukou člověka, jako důstojnost a ladnost formy. Veškerá péče, veškerá svědomitost a veškeré ekonomické zvažování musí být zaměřeny na to, aby to, co má být vybudováno, bylo užitečné, přiměřeně prostorné, ano – ale ne méně také přívětivého výrazu a půvabné, aby kdokoliv budovu vidí, nemohl být na pochybách, zda náklady nemohly být lépe vynaloženy jinak nebo jinde. Pokud se vztahu mezi stavěním na jedné straně a budováním, potažmo architekturou týče, Alberti se vyjadřuje jednoznačně: … tesař je jen nástrojem v rukou architekta.
Velmi podobně se o více než čtyři sta let později vyjadřuje Theo van Doesburg: Tak získává architektura (pokud to je konstrukčně možné - ať si stavitelé poradí!) víceméně vznášející se charakter, …. Giedionův střet rozumu a citu má v tomto pojetí – ještě v padesátých letech 20. století - jasného vítěze – cit! Dalibor Veselý ve svém díle Architektura ve věku rozdělené reprezentace / Problém tvořivosti ve stínu produkce krátce po roce 2000 ovšem poukazuje na ústup poetického principu v architektonické tvorbě a jeho vytlačování principem produktivním, instrumentálním. Jakoby dnes, šest a šedesát let poté, co esej „… básnicky bydlí člověk“ vyšla poprvé tiskem v roce 1951, architekturu v její pro člověka zásadní roli vystřídaly jiné „atrakce“ moderního světa – možná informační a komunikační technologie, možná jiný druh životního prostředí.
Na druhou stranu, Martin Buber už v roce 1925 připomněl, že adjektivum „tvůrčí“ se až do 18. století používalo výhradně pro popis schopností Boha. Člověku přiznala tvořivost až industrializace dlouhého 19. století – zřejmě v souvislosti s Toynbeeho industriální soutěží, která překonala středověkou regulaci a opanovala hospodářství, kulturu i život společnosti. Jistě, člověk byl od počátku dějin obdařen něčím, co je možné označit jako tvůrčí pud. Jeho posláním však nebylo tvořit něco z ničeho, nýbrž jen dotvářet a měnit stvořené. Vypadá to, že až industrializace přiznala člověku schopnost skutečně tvořit - aby mu ji svým rozvojem v realitě postupně opět odebírala ve prospěch instrumentální produktivity. V případě architektury může být taková ztráta právem pociťována obzvlášť bolestně, protože snad žádný jiný obor lidské schopnosti tvořit něco z ničeho nemá tak široký a trvalý společenský dopad – jedině architektura tvoří „z ničeho“ veřejný statek.
[caption id="attachment_10557" align="alignnone" width="515"]
Hamburg – přístav: plážové bary na místě (a stále ještě uprostřed) chátrajících doků: architektura tvoří veřejný prostor „z ničeho“[/caption]
Básnění a budování
O nástupu instrumentální techniky – nástupu moci, kterou nedokážeme uchopit myšlením, natož ji kontrolovat – mluvil v roce 1966 v rozhovoru pro časopis Spiegel i Heidegger. A ten tvrdí: … technika stále více odpoutává lidi od země a vykořeňuje je … [přitom] všechno podstatné a velké se narodilo z toho, že člověk měl domov a žil v tradici … dnešní člověk už nežije na zemi … dnešní literatura, například, je převážně destruktivní … Heideggerův závěr nezní povzbudivě: Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit! A to měl Heidegger jen mlhavé ponětí o internetu, sociálních sítích a postfakticitě …
Náš problém – odpor veřejnosti vůči nové architektuře a nové výstavbě –ale sám nabízí světlo na konci tunelu, jakkoli se to může zdát aradoxní. Tím světlem je aspekt básnění, které je budováním bydlení. Až v závěru citované eseje Heidegger objasňuje a zdůrazňuje, že básnění … není budováním ve smyslu stavění a zařizování budov, nýbrž jako vlastní vyměřování dimenze bydlení je básnění počátkem všeho budování. … K budování ve vlastním smyslu dochází jen tehdy, jsou-li tu básníci, jsou-li tu ti, kdo opatřují míru pro architektoniku, pro stavebnou strukturu bydlení. Sláva, architekti, jste vskutku žádáni – neboť kdo jiný opatřuje míru pro stavebnou strukturu bydlení?! Nechme pro tuto chvíli stranou, že opatřování míry nevychází, jak Heidegger ukazuje, ze stanovení fyzikálních parametrů obydlí, nýbrž z přebírání míry a vyslovování přitom nebeských podob tak, že se [básník = architekt] podvoluje jejich zjevům jako onomu cizímu, v čem se „dává“ neznámý bůh. … Bydlet můžeme jen tenkrát, když básnění …opatřuje míru pro všechno měření. Samo toto opatřování je měřením ve vlastním slova smyslu, nejen nějaké odměřování hotovými měřítky za účelem zhotovování plánů.
Nutnost sdílení
Ďábel se skrývá v detailu; v případě lidského bydlení založeného na básnění je to na poslední stránce citované eseje: Člověk je však schopen básnit vždy jen tou měrou, jak svoje bytování odevzdává a přivlastňuje tomu, co samo o člověka stojí, a co tedy jeho bytování potřebuje a co je nárokuje. Podle míry tohoto odevzdání je básnění básněním ve vlastním, nebo nevlastním smyslu.
Řečeno slovy Dalibora Veselého, jehož slovník je pro většinu z nás přece jen snáze konzumovatelný, poetická tvořivost je tvořivostí v pravém smyslu jen tehdy, pokud je její poezie sdílená. A jsme zpět u participace, u komunikace společensko-kulturních hodnot a u veřejného prostoru, který je platformou komunikace mezi lidmi. Nemusí to být nutně nějaký Bůh! Můžeme parafrázovat: snad nějaký veřejný prostor nás může zachránit! Vzhledem k neduhům, které se v éře informačních a komunikačních technologií houževnatě drží virtuálního veřejného prostoru, je tu příležitost pro veřejný prostor fyzický, urbánní.
Participací, sdílením a veřejným prostorem se nezabýváme jen pro ně samé, jakkoliv jsou tyto fenomény samy o sobě hodnotami. Jde nám o cestu k renesanci veřejného prostoru – ta má být cestou k obnovení pozitivního vztahu veřejnosti k praktické architektuře, respektive ke stavebnímu rozvoji. Prostě: aby se zase stavělo!
Michal Šourek
