Český architekt v Americe (3)

Architekt Vladimír Soudek jako stavební inženýr promoval na pražské ČVUT, ale osud ho v roce 1985 zavál až do Spojených států amerických. „Před emigrací jsem samozřejmě hledal informace o podmínkách práce architekta v USA, ale zjistil jsem jen velmi málo a i to málo se později ukázalo jako velmi nepřesné a většinou mylné,“ popisuje dnes své začátky ve Spojených státech V. Soudek. Přinášíme vám už 3. část jeho vzpomínek.

Největší město na pobřeží velkého zálivu v severozápadním cípu USA zvaného Puget Sound je Seattle a Tacoma. Náš nový domov na Federal Way byl právě uprostřed mezi těmito městy a odtud jsem také po příjezdu z Boise začal usilovat o získání „jobu“. Nakonec jsem během let pracoval v obou městech, první místo jsem ale získal v Seattlu.

V duchu tradic

Jedna z prvních společností, kde jsem pracoval, měla takovou organizaci práce a pracovní atmosféru, se kterou jsem se už nikdy nikde nesetkal. Tato firma měla ateliér v solidní budově přímo v centru Seattlu. Elegantní výtah, velké reprezentační lobby, hned za vchodem do sídla firmy luxusní kanceláře majitele společnosti a jeho partnerů.

Pracovní režim byl poměrně striktní. Začínalo se v osm hodin a pracovalo se do pěti hodin odpoledne s polední hodinovou přestávkou a dvěma patnáctiminutovými v deset a ve tři hodiny odpoledne. V těch měl významnou roli kreslič, který byl firmě zaměstnán více než patnáct let a od toho se odvíjelo jeho zvláštní privilegium – o přestávce mohl pustit rádio. Po odpolední přestávce, přesně v 15.15, byl do místnosti vpouštěn chladný vzduch, abychom byli i ty dvě poslední hodiny produktivní. Na jedné straně ateliéru měli rýsovací prkna licencovaní architekti, na druhé straně a uprostřed pracovali projektanti, kresliči a architekti bez licencí. Když někdo potřeboval radu, zvedl ruku a někdo z licencovaných architektů nebo sám vlastník firmy přišel poradit.

Z celkové atmosféry byla cítit letitá a důstojná tradice, člověk jenom čekal, kdy se ve dveřích objeví sám Louis Sullivan. Tady jsem také naposled slyšel tu slavnou poučku „Forma vždy následuje funkci!“ (Později jsem se setkal s doplněnou verzí „…a krása je také funkce!“.)

To bylo ovšem ještě před počítačovou mánií. Kreslilo se ručně a já na tomto poli v kvalitě a rychlosti neměl moc konkurence. Přestože jsem byl dříve vedoucí projektant, bylo pro mě vždy potěšením kreslit vlastní projekty vlastníma rukama. Bohužel pro mě a mnoho mých kolegů ruční práci v architektonických ateliérech brzy nahradily počítače.

Vítězný AutoCAD

Již v Boise jsem jednou navštívil firmu vybavenou plotrem a počítači pro kreslení projektů. Ani jsem nezaznamenal, jaký program používali, protože jsem tehdy v tomto směru nebyl příliš gramotný. Při pohledu zpět ale vidím, že to v té době byl od majitele té firmy přímo pionýrský čin, navíc vybavení počítači muselo být tehdy velmi drahé. Musím přiznat, že já sám jsem to tehdy považoval za jakýsi profesní excentrismus a nevěnoval jsem tomu velkou pozornost.

V mých prvních „amerických“ letech mě tedy počítačový fenomén minul či jsem ho příliš nezaregistroval. Ale jen o pár let později si kolega přinesl do práce počítač a plotr s ramenem, který si pro změnu síly čáry automaticky vyměňoval pero. To bylo něco neskutečného. V ten den jsem si uvědomil, že ruční kreslení je minulost. Jeden z mých známých sice říkal (když někoho v práci povyšovali nebo naopak sesazovali z funkce), že „prkno vždycky zůstane prknem“, ale s nástupem počítačových technologií to prostě přestalo platit.

Nikdo však v té době přesně nevěděl, který program pro kreslení je nejlepší, který se má učit. V té době jich existovalo hned několik, navzájem si konkurovaly a je na místě říci, že v tomto boji AutoCAD zdaleka nebyl považován za nejlepší. Po nějaké době se však situace vyjasnila a právě AutoCAD se stal vítězem. Jeho výrobce – společnost Autodesk – tenkrát dal první verze programu do oběhu zadarmo, mladí architekti si s programem hráli a naučili se s ním pracovat. A právě oni AutoCAD přivedli na svá pracoviště v architektonických firmách.

Počítačová revoluce

Počítače velmi záhy změnily nejen způsob práce architekta, ale i strukturu architektonických společností –  začaly se objevovat nové, specializované firmy, třeba na zpracování některých detailů staveb apod. Vzpomínám na dobu, kdy jsem prožil začátky této metamorfózy. Pracoval jsem tehdy na projektu školy a firma přijala mladého projektanta, který uměl pracovat s několika programy a také s AutoCADem. Firma zároveň koupila několik počítačů včetně programů a bylo rozhodnuto, že napříště všechny projekty budou už zpracovány za pomoci této nové techniky. Nezbylo než se s počítači a programy naučit pracovat, což pro mne i mé kolegy byla záležitost večerů i víkendů.

V počítačových začátcích – tedy někdy na počátku 90. let – se ve firmách hodně přemýšlelo o produktivitě práce. Zpočátku totiž projekty byly kresleny počítačem, zatímco popis a poznámky dopisovány ručně. To nedávalo smysl, celý projekt se nedal v počítači archivovat. Postupně ale byla veškerá práce na projektu převedena na počítače a „novou“ produktivitu už bylo možno srovnat s ručním kreslením. Výhody počítače přitom byly zjevné, a to nejvíce u projektů, kde byly časté změny (a těch je většina). Tam ruční práce nemohla novým technologiím konkurovat – produktivita kreslení projektu byla a je závislá na rychlosti provedení změn.

Hlavní partneři

Naši partneři