Bez ohledu na proces návrhu architektury, případně (ale ne nezbytně) na proces materializace architektury výstavbou nebo obdobnou konstrukční činností, teprve její expozice ve veřejném prostoru je postačující podmínkou toho, aby nějaký objekt (ať už materializovaný, nebo jen zobrazený) byl vnímán jako architektura. Dokladem jsou inženýrská díla, která se stala součástí veřejného prostoru a v kontextu průmyslového dědictví rezonují společensko-kulturní hodnoty stejně jako v případě architektury jako takové od počátku koncipované. Rezonancí je v tomto případě komunikace společensko-kulturních a sociálních hodnot mezi stavební strukturou a člověkem, potažmo společností. Příkladem je ostravská Dolní oblast Vítkovice, Landschaftspark Duisburg-Nord nebo kanál Göta ve Švédsku.
[caption id="attachment_10507" align="alignnone" width="509"] Kanál Göta, Švédsko. zdroj a foto Göta kanal – en vacker historia [on line], dostupné na http://www.gotakanal.se [vid. 11. 8. 2014]. Původně dopravně-inženýrské dílo z 19. století je součástí kulturní krajiny – veřejného prostoru; jeho funkce jsou dnes především rekreační a sociální[/caption]V novověku jsou všechny věci podřízeny lidem. Vše, tedy nejen architektura, existuje pouze a až tehdy, pokud člověk je dokáže uchopit svým myšlením. Přitom uchopit myšlením od dob Reného Descarta až do Edmunda Husserla znamená především „změřit“ – tedy stanovit fyzikální parametry jako rozměry, teplotu, vlnovou délku, rychlost … Martin Heidegger se k Descartově ontologii vrátil, aby ukázal, že pouze změřit pro uchopení myšlením nestačí. A druhou polovinu 20. století charakterizoval neschopností člověka a společnosti uchopit myšlením základy či povahu [sotva začínající] technické éry. My - poučeni vývojem dalšího půlstoletí - bychom dnes měli hledat, snažit se myšlením uchopit základy či povahu technologické [ICT] modernity. Už půlstoletí před filosofem Heideggerem stejný problém pro případ architektury Siegfried Giedion intuitivně pojmenoval jako střet rozumu a citu. Architekturu – stejně jako umělecké dílo – prostě změřit nestačí. Architektura je architekturou, pokud a proto, že je žita. Architektura není jen estetickým objektem ani vizuálním zážitkem - není jen na koukání. Architektura je architekturou, pokud je žita – byť virtuálním způsobem - člověkem, který je vždy spjat se společností. Ještě jinak řečeno: architektura je architekturou, pokud je přítomna ve veřejném prostoru, který je platformou komunikace společnosti.
Aspekt příručnosti a výskytovosti
Teze o zásadním, vzájemně konstitutivním vztahu architektury a veřejného prostoru nabízí odpověď na otázku „co je to architektura?“ V kontextu komunikačních východisek sídel člověka, (nejen) měst, architektura je fyzikální struktura vytvořená člověkem, aby v ní žili lidé, struktura trvající na daném místě a rezonující se společensko-kulturními hodnotami prostředí, které má povahu veřejného prostoru. Pokud bychom navázali na ontologické objasnění rozdílu mezi veřejným prostorem a veřejným prostranstvím, proces vzniku architektury bychom v kontextu heideggerovské ontologie mohli popsat jako vznik a rozvoj příručnosti jsoucna, v němž existuje člověk. Atributy „v němž“ a „existuje“ jsou možná nepřesné a zasluhují hlubší úvahu, to však v této chvíli není podstatné. Zásadní je aspekt vzniku a rozvoje příručnosti. Ten se může vztahovat jak k existujícímu fyzickému jsoucnu (doposud výskytovému), tak k obrazu či ideji jsoucna, které teprve má vzniknout. A neméně zásadní je, že udát se může i proces opačný – vznik a rozvoj výskytovosti, potažmo úpadek a ztráta příručnosti. Heidegger se takovou situací zabývá ve svém díle Bytí a čas. V něm předkládá její příznaky, totiž nápadnost, naléhavost a neodkladnost, což je velmi návodné ve vztahu k architektonické tvorbě i její teorii – pokud to praktikující architekti a teoretici architektury vezmou na vědomí.
[caption id="attachment_10508" align="alignnone" width="509"]
Architektura a veřejný prostor: formování ve vzájemné komunikaci[/caption]
Je zvláštní, že jsme se bez definice architektury doposud obešli – a nebylo to proto, že by potřebám tohoto seriálu aktivně vyhovovala některá z verzí habituální definice architektury jako stavitelského umění. Vyvracení tohoto populárního nesmyslu nechme na jindy a přijměme prozatím jako jen předběžnou definici architektury jako fyzikální struktury vytvořené na daném místě veřejného prostoru člověkem, aby v ní žili lidé. I kdyby se při další analýze ukázala jako příliš úzká nebo naopak široká, má taková definice zásadní a cenné jádro, na kterém je možné stavět. Tím jádrem je rezonance, tedy komunikace společensko-kulturních hodnot. Takovou povahu má i participace, zmíněná v souvislosti s postojem „mlčící většiny“ k architektuře a nové výstavbě. Charakter komunikace má také sdílení a komunikace je funkcí média. Média i sdílení budou klíčovými slovy následujících úvah o architektuře a o jejích perspektivách. V tomto kontextu se pochopení architektury jako komunikačního fenoménu konstitutivně spjatého s fyzickým veřejným prostorem bude hodit.
Michal Šourek
