Lukáš Kovanda: Nikomu nevěřte!

Predikovat hospodářský vývoj, tedy něco, kde hrají tak velkou roli očekávání, je obtížné, ne-li nemožné. Platí to zvláště v posledních desetiletích, kdy světovou ekonomiku už téměř pravidelně ovlivňují naprosto nečekané události, právě dnes pandemie – říká Lukáš Kovanda, od srpna tohoto roku hlavní ekonom Trinity Bank.

Jakou máte náladu? Právě jste nastoupil do nového místa, to je vždy pozitivní výzva, ovšem současně se podle mnohých řítíme do hospodářské a následně sociální katastrofy, která postihne každého?

Má osobní nálada je dobrá, ba výborná. A řekl bych, v rozporu s vašimi slovy, že nálada ekonomiky je také dobrá, ba výborná – zejména v porovnání s tím, co se čekalo. Optimismus je to ale poněkud předčasný a nejspíš neopodstatněný. Mám obavy z dluhů, z kterých se nyní platí zaměstnanost - udržuje to zdání, že jsme na tom dobře. Ovšem přijde podzim a ukáže se, že na tom tak dobře nejsme a že koronavirus si vybere nemalou daň i v Česku.

To dnes věští kdekdo. Jak bude podle vás vysoká?

V letošním roce očekávám propad HDP o zhruba 8 %. V příštím roce opět růst, třeba i kolem 5 – 6 %. Jenže to jen díky porovnávání se sníženou základnou tohoto roku, nebude to znamením toho, že je všechno v pořádku. Ale i tento scénář předpokládá, že nás nečeká nějaká druhá nebo dokonce třetí vlna pandemie. To by byla už opravdu katastrofa.

Co nezaměstnanost?

Zatím je u nás zázračně nízká. Za její úroveň by byli jiní vděční i v dobách prosperity, jsme na tom dnes lépe než Japonsko, odedávna premiant na tomto poli. Ovšem je to zaměstnanost na dluh. Prakticky je to tak, že část daňových poplatníků platí jiné části svých spoluobčanů jakousi dovolenou. Odhaduji, že do konce roku se s mírou nezaměstnanosti dostaneme na 6 – 7 %, což je ale stále dost dobré. V příštím roce to ovšem může být horší.

A ceny?

Letos počítám s inflací na úrovni 3 %. Mělo to být méně, ale ono to souvisí s tou umělou zaměstnaností. Když dáváme lidem na dluh peníze a oni je utrácejí, tak ceny nebudou klesat tak, jak by se v krizi dalo čekat.

Co dál? Pokles cen by přece v krizi – jak nakonec říkáte - byl normální?

Zatím neklesají. Podívejte se, do ekonomiky peníze napumpujete buď prací, tedy tvorbou nových a zpeněžitelných produktů, nebo prostřednictvím úvěrů. Když podstatná část národa nepracuje, zbývá jedině peníze si půjčit. Až to skončí, přijde náraz. Počítám, že to bude na podzim – doběhnou všechny ty podpůrné programy, poroste míra nezaměstnanosti a pak se i zmírní růst cen.

Co vůbec jako ekonom říkáte tomu životu na dluh? Myslíte, že je to opodstatněné, nebo byste raději už řezal do živého?

Zpočátku pandemie to jistě bylo správné rozhodnutí, některé obory se skutečně doslova zastavily. Ale teď, kdy už ekonomika jakžtakž funguje, nevím, proč to všechno udržovat dál. Jestliže to bylo na místě v době krize, tedy někdy na jaře, nyní je to pochybné už i morálně.

Vy jste snad jediný, kdo prognózoval pokles cen bytů? Realita je ale jiná!

Nevím, jestli jsem byl jediný. Musím říci, že to překvapilo snad všechny, že ceny neklesají, a dokonce ani nestagnují. Ale to je zjevně důsledek toho, že třeba oproti Německu, Rakousku, Maďarsku či Slovensku byl náš hospodářský propad menší, což bylo důsledkem toho už několikrát zmíněného života na dluh. Také proto nedošlo na bytovém trhu k nějakým otřesům. Dokonce trochu paradoxně je nyní počet či míra problematických hypoték historicky nejnižší. Já jsem na jaře tvrdil, že nelze čekat nějaká dramata, ale někde v horších lokalitách by ceny bytů mohly klesnout. Zatím nedošlo ani k tomu. Ovšem pozor! My jsme krizi jen oddálili, horší časy nás teprve čekají. Pravda je, že třeba ČNB pro příští rok počítá pro bytový trh se stabilními cenami. Centrální banka ale má i jiný scénář, a ten predikuje jejich pokles až o 25 %. Což je nakonec v souladu s přesvědčením či názorem ČNB, že u nás jsou byty cenově nadhodnoceny, a to právě o těch 25 %.

Skutečností je, že ceny bytů i v druhém čtvrtletí dále stouply, byť nepříliš výrazně …

Já bych bytový trh připodobnil k balónku či bublině, kterou ale není lehké propíchnout. Hlavně kvůli silnému převisu poptávky nad nabídkou. Bylo by třeba zásadní krize, možná nezaměstnanosti na úrovni vyšší než 10 %, aby k tomu došlo. Zatím je ten balónek opravdu odolný a pružný. Těmi úvěry jsme si i tady koupili čas, ale jednou přijde ten okamžik zlomu.

Co nás čeká na trhu bydlení, to dnes předpovídá kdekdo. Problém je, že prognózy obvykle dělají výrobci, prodejci, nebo jinak zainteresované subjekty. A kromě jiného – anebo možná hlavně – mají strach z těch příslovečných sebenaplňujících se proroctví.

Mě se to netýká, ale jinak máte pravdu. Ty takzvané nezávislé studie vznikají většinou na objednávku a zájem na poklesu cen čehokoli nemá kromě konečných spotřebitelů nikdo. Samozřejmě – nejde realitu nějak okatě lakovat na růžovo, ale upravit ji bezesporu lze. Ale jinak to nejde – právě ty prognózy skutečně do značné míry vytvářejí trh, přinejmenším mají zásadní vliv na jeho psychickou rovinu. A nebezpečí sebenaplňujících se proroctví tady je, zvláště na trhu nemovitostí. Nákup housky odkládat nebudete. Když máte hlad, prostě si ji koupíte, i když třeba odpoledne nebo k večeru by mohla být levnější. U bytu nebo třeba auta je to ale jinak. Když budete predikovat pokles cen bytů, tak všichni budou čekat. A tím oslabí poptávku a ceny se pak opravdu sníží. Tomu chtějí všichni zabránit.

Takže všechno je to vlastně o psychice a jejím ovlivňování?!

Takhle to asi nelze formulovat. V tvorbě cen pochopitelně hrají velkou roli fundamenty, myslím ceny pozemků, stavebních prací, úrokové sazby a podobně. Ale v okamžiku, kdy je dům hotový, pak už psychologická složka poptávky nabývá na významu. A ta je formována tím, co se píše v médiích a ty zase vycházejí z toho, co říkají odborníci – a co je jejich zájmem. Jak už jsem jednou říkal, jejich výroky musí být uvěřitelné, ale vždy je možnost realitu vyložit růžověji či šedivěji. Přednost se dává prvnímu.

Bohužel až do té míry, že minulou krizi, která začala zhroucením amerického hypotečního trhu, ekonomická prognostika takřka úplně prošvihla nebo – a to je horší – její nebezpečí zamlčela. Tato zkušenost spolu s tím, co nyní říkáte, smysluplnost veškeré ekonomické prognostiky dost zpochybňují.

Víte, predikovat hospodářský vývoj, tedy něco, kde hrají tak velkou roli očekávání, je obtížné, ne-li nemožné. Jistě, prognostici se tváří, že to umějí, mají k dispozici složité modely, ohromné databáze, dlouhé statistické řady. Celý ten aparát vypadá impozantně, jenže bohužel funguje jen tehdy, když se nic neděje, když jsou vody takříkajíc stojaté. Ale když přijde něco nečekaného, třeba Covid – 19, pak už nelze predikovat absolutně nic. Bez ohledu na to, že někteří ekonomové budou tvrdit opak. Pak je tady jistá část odborníků, kteří permanentně předvídají krizi – ta ostatně nakonec vždy přijde. Oni se pak chlubí: vidíte, my jsme vám to říkali! Ale je to jenom jiná hra.

Co s tím? Nějaké prognózy přece jen potřebujeme, vlády, firmy i lidé?!

I Warren Buffett se párkrát spletl a jeden z nejslavnějších ekonomů 20. století Paul Samuelson ještě v roce 1989 tvrdil, že Sovětský svaz v dohledné době ekonomicky předežene USA. I proto každému klientovi říkám: nikomu nevěřte! Spoléhejte se na vlastní hlavu, ale počítejte s tím, že i vy se můžete zmýlit. Ale bude to váš vlastní omyl! Jenže lidé pro své problémy raději hledají nějaké hromosvody, takže tuhle radu málokdo poslouchá.

Nespočívá kromě jiného ten prognostický problém v existenci fenoménu černých labutí, které do ekonomické teorie vlastně teprve nedávno uvedl Nicholas Taleb. Vy jste o tom nakonec také mluvil, o těch nepředvídatelných událostech.

Možná ano. Každopádně se poslední dobou objevují takřka každých deset let. Koncem 80. let minulého století to byl postupný rozklad socialistického bloku, o zhruba deset let později pak splasknutí technologické, respektive internetové bubliny. Počátek tohoto století to byla newyorská dvojčata, i tato událost do značné míry ovlivnila světovou ekonomiku. Na konci první dekády tohoto milénia už vámi zmíněná finanční krize a na sklonku druhé je tady pandemie. Jsou to jistě náhody, ale skoro už lze počítat s tím, že každých deset let se stane něco nenadálého a nečekaného.

Na poslední otázku mi doslova nahráváte – jaká labuť k nám připlave za deset let?

Myslím, že by to mohlo být zadlužení. Už současný dluh je v globálním měřítku ohromný a nyní ještě více vzroste. Jistě, Česko má dluhy v rámci Evropy poměrně nízké. Jenže jestli se zhroutí ekonomiky a měny takových zemí, jako jsou USA, Čína či Francie, bude nám ten náš jen docela malý dluh houby platný.

Petr Bým

Hlavní partneři

Naši partneři