Marcel Soural (Trigema) o hlídání židlí, nedostatku odpovědnosti a byrokracii

Většina účastníků povolovacího procesu řeší v první řadě své alibi, mají obavy, aby o to své razítko nepřišli. A v rámci toho se navíc snaží řešit věci, které jsou už nad rámec legislativy a jejich kompetencí. Vytvářejí tak vlastně nové předpisy a požadavky, které nejsou nikde popsané. My ovšem to jejich razítko potřebujeme, takže jim musíme vyhovět - říká na margo aktuální situace ve výstavbě Marcel Soural, zakladatel a hlava společnosti Trigema.

O vašich projektech Top Tower a Nová Invalidovna se toho namluvilo už dost, vy sám jste jistě mnohé nesčetněkrát vysvětloval a popisoval. Otázka zní – jaký jste z té diskuse měl dojem?

Kdybych to zhodnotil objektivně, pak většina reakcí byla kladná. Lidé oceňovali jak výjimečnou architekturu, tak odvahu, prostě: drželi nám pěsti. Jinak to ale vypadalo, když se to otočilo do procesu povolování. Ti samí lidé, tedy někteří, kteří nás předtím chválili a podporovali, se najednou začali schovávat za takové ty procesní věci, najednou potřebovali hlavně razítka jiných, jimiž podmiňovali razítka svá. Zkrátka – ocitli jsme se zase tam, kde obvykle.

Co se stalo?

Ono to snad není ani o tom, že by lidé tak úplně nechtěli, ale těch institucí je ve hře moc a nedokážou se navzájem koordinovat. Každý úřad pracuje s jinou úrovní a jinou kvalitou informací, nejsou schopni si je vyměňovat, každý projekt posuzuje jen v rámci své úzké agendy. Takže my pořád narovnáváme ty informační disproporce – a běháme.

Bylo by to snazší, kdyby nešlo o tak výjimečnou architekturu?

Jasně! Kdyby to byl ten standardní kvádr naležato, tak už stavíme.

Onehdá kdosi konstatoval, že lidé, kteří výstavbu v Praze řídí a povolují, jakoby se báli jeden druhého?!

Ano, je to tak. Většina účastníků povolovacího procesu řeší v první řadě své alibi, mají obavy, aby o to své razítko nepřišli. A v rámci toho se navíc snaží řešit věci, které jsou už nad rámec legislativy a jejich kompetencí. Vytvářejí tak vlastně nové předpisy a požadavky, které nejsou nikde popsané. My ovšem to jejich razítko potřebujeme, takže jim musíme vyhovět.

Jsou lidé, kteří to nekonečné schvalování přisuzují také jisté nenažranosti developerů, kteří chtějí využít každý metr pozemků a často proto žádají o změny územních plánů …

Ale takhle to není. Všechno je přece docela jednoduché: obec si pořídí územní plán, chce-li, pak ještě plán regulační pro určité specifické lokality. Pak už je povolování vlastně jen technický proces – navrhovaná stavba zkrátka je nebo není v souladu s těmito dokumenty. Vyřizování změn plánů by mělo být stejně jednoduché -  buď ji pořizovatel územního plánu, což je obec, povolí, nebo zamítne. Důvod, proč se o změny žádá, je nasnadě – je tady společenská poptávka po bytech a my se ji snažíme maximálně uspokojit.

Pak je tady ten často zmiňovaný fenomén NIMBY, což je snad jev takřka globální. Oni vlastně ti, kteří výstavbu blokují či komplikují, mluvím nyní hlavně o samosprávě, reagují na veřejné mínění, vox populi, ať už to nazveme jakkoli.

Ono je to jinak. Tito lidé veřejné mínění sami ovlivňují, jsou součástí jeho tvorby. A jaká je jejich motivace? Starosta obce dobře ví, co musí ze svého rozpočtu zajistit – školky, školy, čistotu, údržbu, policii a spoustu dalších věcí. Proč by měl prosazovat výstavbu dalších stovky či dvou stovek bytů? Je přece zřejmé, že jejich obyvatelé budou požadovat stejný servis - jenže na ten obec už peníze nemá. A tady je ten základní kámen úrazu – rozpočtové určení daní! Až obec bude mít jisté, že DPH z prodeje nového bytu půjde  například z 50 % do jejího rozpočtu, pak se bude k výstavbě chovat úplně jinak. Bude motivovaná stavět. Je namístě připomenout, že v průměru DPH z prodeje jednoho bytu v Praze činí jeden milion korun.

To je jeden a naprosto racionální důvod, proč se u nás staví tak těžko, to je zřejmé.  Ale přece jen bych se ještě vrátil k voličům a té takzvané nerozvojové mentalitě, která u nás nepochybně vládne.

To je bohužel dlouhodobá záležitost. Jsou lidé, kteří nechtějí věřit tomu, že úspěšná civilizace staví! A bohužel jim leckdo naslouchá. Ve svém celku je to taková sněhová koule, která na sebe nabaluje další a další vrstvy. Odstranit negativní postoje veřejnosti k výstavbě bude stejně dlouhodobá záležitost, jako zkrátit zdlouhavý povolovací proces staveb. Ale musíme začít.

Já mám ale pocit, že se to netýká jen Česka?!

My máme jiné zkušenosti. Třeba v Oslo či Londýně se staví jak o život. Ale tam je úplně jiná situace – lidé komunálním politikům a úředníkům důvěřují, jsou přesvědčení, že oni mají dobrou vizi, pro obec prospěšnou strategii a nechávají to na nich. Výstavba není záležitostí občanské společnosti, na kterou si hrajeme u nás. Já proti občanským iniciativám nic nemám, ale takhle to nejde. Kdo rozhoduje nebo rozhodovat chce, ten také musí nést odpovědnost.

Jsou tady viditelné snahy udělat v tomto ohledu nějaké změny, ale – už jen návrh nového stavebního zákona sklidil kritiku u nás nebývalou. Takový rozruch nebyl snad ani kolem nového občanského zákona.

Ale to je o tom samém. Ti, kdo dnes do toho tak strašně naléhavě mluví, nemají žádnou odpovědnost za výsledek. Kdo bude ručit za výsledek po takové diskusi, z které se už nyní rodí jakýsi kočkopes? Nehledě na to, že hodně té kritiky a negace přichází právě od byrokracie všeho druhu a stupňů. Není divu.  Kteří kapři si sami sníží hladinu vody ve svém rybníku? A nový stavební zákon o tom snižování hladiny je. Má dojít ke zjednodušení, transparentnosti, nadefinování jasných pravidel pro všechny. Což povede k omezení byrokracie a potažmo i ke snížení potřebného počtu byrokratů. Jsou to zbytečné a neužitečné hrátky. Vláda by měla poslat návrh zákona, který nechala vytvořit, do parlamentu - a ten ho schválí nebo neschválí. Máme moc lidí a institucí, které by do všeho chtěli mluvit. Hlavní město dnes má 1 200 volených zastupitelů - kdo z nich má skutečnou odpovědnost za rozvoj města?

V té debatě o novém stavebním zákoně se ozývají hlasy, že by možná pomohla jen nějaká novela platného stavebního zákona – a současně jeho striktní dodržování?!

Prosím vás, kolik už těch novel bylo, dokonce dobře míněných – a skončilo to vždycky debaklem! Povolovací proces se ještě dále zkomplikoval a protáhl. Ne, potřebujeme nový zákon.

Já se bojím, že se na něj bude dlouho čekat. Ale staví se i s tím stávajícím zákonem. Nicméně: kdy se podle vás dočkáme skutečně kvalitní výstavby?

My, míním development, se snažíme být tak kreativní, jak nám možnosti a zákony dovolují. Skutečně chceme stavět pěkné a užitečné budovy. A myslím, že se to často daří, vznikla tady řada velmi kvalitních projektů. Jmenovat nebudu, abych na někoho nezapomněl. Mám pocit, že my všichni, kteří se na výstavbě podílíme, máme stejné přání – aby naše města nebyla nezajímavá, šedá a monotónní. Nechci naříkat nad tím, jak je to všechno složité, nakonec my si vždycky poradíme, ale dnešní stav je už opravdu neúnosný. Aby výstavba naplnila i ta náročnější očekávání společnosti, k tomu je bezpodmínečně nutná skutečně efektivní spolupráce privátního sektoru, samosprávy a státní správy. Chtěl bych věřit tomu, že vývoj dnes jde tímto směrem.

Petr Bým

Hlavní partneři

Naši partneři