Nebezpečné statistiky

Útraty českých domácnosti za bydlení od podzimu loňského roku do letošního jara vzrostly o 1 500 korun. Jejich celkové výdaje za bydlení v listopadu činily v průměru 7 480 korun měsíčně, ovšem na konci dubna už 9 093 korun. Tato částka, kterou vypočítala agentura PAQ na zakázku Českého rozhlasu, přitom zahrnuje výdaje na energie, vodu, údržbu, služby, nájem a splátky hypoték. A protože ČRo je u nás všeobecně pokládán za seriózní instituci, už se tyto údaje objevují nejen v jeho vysílání.

Čísla jsou to ale na první pohled dost zarážející. I člověk velmi povrchní ihned zjistí, že nějak nehrají s jeho praktickými zkušenostmi stejně jako s tím, co čte či poslouchá jindy a v jiných médiích. Nakonec ale pokrčí rameny a jde se věnovat jinému infotainmentu. Jedinec trochu hloubavější zapřemýšlí a asi dojde k závěru, že pravděpodobně se sečetly a pak zase vydělily výdaje osmi majitelů rodinných domů vybavených fotovoltaikou, tepelnými čerpadly a vlastní studnou s útratami dvou domácností, jejichž bydlení je zatíženo hypotékou či nájemným – pak snad by to mohlo hrát, řekne si. Ale zase pokrčí rameny, protože je právě v této době permanentně bombardován alarmujícími informacemi o stejně permanentním zdražování všeho, co s bydlením souvisí.

Odborník celou věc vyřídí výrokem „Prostě další blábol, takových jsme už viděli!“ Není ani divu. V zemi, kde se nájemné pohybuje v rozmezí 180 – 370 korun za metr bytové plochy a stejný metr při nákupu stojí od 90 000 do 160 000 korun, zní výše zmíněné údaje takřka fantaskně. Samozřejmě – zase lze jen pokrčit rameny. Média prostě potřebují účinnou munici, přitom čísla, tabulky a statistiky doslova milují – a jejich konzumenti jsou stejní. Jenže tak jednoduché to není. Statistická šetření přece nemají sloužit jenom jako nějaký mediální kanonenfutr, na jejich základě se také a především rozhoduje – v životě lidí, při podnikání a v neposlední řadě v politice obecní i celostátní. V tom okamžiku takový „blábol“ už nemusí být tak neškodný.

Nejsou čísla jako čísla

Menší škoda vznikne, když v nějakém tom chudším českém kraji mládenec František přivine na prsa svou slečnu a zahovoří: „Hele, přestěhujeme se do Prahy. Tam si i v nějakém supermarketu s víkendovýma šichtama vydělám i třicet čistýho. A v rádiu tuhle říkali, že bydlení nás bude stát desítku, no v Praze možná trochu víc, ale to nic! Uskromníme se a ty pudeš na tu vejšku, jak jsi chtěla. Neboj Denisko, však já nás uživím!“

Z takových chimérických představ Fandu i Denisku snadno a záhy vyvedou rodiče i kamarádi. Nicméně třeba ve Strakově akademii mohou mít citované informace závažnější následky. Jednoho rána se premiér ťukne do hlavy: „Nojo, to dostupný bydlení!“ a zavelí „Přineste mi podklady!“ Pak se do nich zahloubá a hned ostře zavnímá údaj o celkových výdajích jedné domácnosti ve výši 10 000 korun měsíčně. Pak si vzpomene, že medián mezd se teď v Česku pohybuje někde kolem 35 000 korun měsíčně a že kromě nezaměstnatelných občanů pracují všichni. Přitom si jen tak v duchu pomyslí, jestli to s tou krizí lidé trochu nepřehánějí. Ale pro jistotu se ještě svého tajemníka optá na výši minimální mzdy a průměrného důchodu. Zase se zadumá a na kapesníku si udělá uzel, aby příslušnému ministrovi nezapomněl dát pokyny stran zvýšení dávek pro nízkopříjmové skupiny. Nakonec celou složku s označením Dostupné bydlení odsune stranou a ke svým lidem jen utrousí: „To počká, máme teď fakt větší starosti !“

Podle úplně čerstvých údajů Hypoteční banky se u nás ceny bytů a rodinných domů za poslední rok zvýšily o 21 a 20 %. Měsíční nájemné slušného bytu o výměře kolem 80 metrů čtverečních v regionech činí zhruba 18 000 korun, v Brně trochu více a v Praze kolem 27 000 korun. Přitom měsíční splátka třicetileté hypotéky na takový byt by se v Praze při dnešním úroku už šplhala někam ke 30 000 Kč. Někdo by se měl nejspíš postarat o to, aby se jak Fanda, tak na předsednictvu vlády řídili spíše těmito čísly.

Petr Bým

Hlavní partneři

Naši partneři