PROSTOR, ARCHITEKTURA A TECHNOLOGIE (I.)

V prosinci roku 2019 koronavirus SARS-CoV-2 v čínském Wu-chanu snad přeskočil na člověka z netopýra, jezevce nebo hada, snad unikl z laboratoře. V březnu následujícího roku už byl na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.

Během jara 2020 se většina zemí bohatého severu opatrně domnívala, že vrchol epidemie má za sebou; podzim je usvědčil z omylu: denní přírůstky nakažených i v souvislosti s koronavirovým onemocněním zemřelých jsou oproti první vlně ještě vyšší – v řadě případů řádově - a odborníci počítají s dalšími vlnami pandemie. Karanténní opatření proti šíření nákazy se vracejí, řada států opět uzavírá podniky a vyklízí veřejný prostor. A obyvatelé postižených zemí jsou bohatší o zkušenost z fenoménu zvaného lockdown: „home office“ už pro ně není placenou skoro-dovolenou, ale domácím vězením. Řadě z nich to ještě zostřuje náročná péče o vzdělávání vlastních dětí, kterou na ně uvalilo uzavření základních škol a distanční výuka. Sotva se taktak zotavili z psychických a psychosociálních problémů, které jarní omezení pohybu a pobytu mimo domov vyvolalo, opět se jim uzavírá fyzický veřejný prostor. Jarní zkušenost zesiluje obavy a stesk po setkání s přáteli na zahradě stejně jako v restauraci, při společných sportovních a rekreačních aktivitách, po návštěvách divadel a výstav. Fyzický veřejný prostor, který se dlouhodobě zdál prohrávat s konkurencí prostoru virtuálního, tvořeného hlavně informačními a komunikačními technologiemi, se najednou lidem jeví jako nepostradatelný a životně důležitý.

Prostor a prostranství

[caption id="attachment_21081" align="alignleft" width="200"] Urbánní veřejný prostor, zahrnující ulice, náměstí, parky, silnice, ale i stoy, tržiště, veřejné budovy a četné další jeho prostorové a funkční varianty, je historickou, současnou, a vše nasvědčuje tomu, že i budoucí platformou komunikace mezi různými částmi sídelní struktury – a mezi lidmi, jednotlivými složkami obce a společností navzájem.[/caption]

Veřejný prostor je platformou komunikace v kontextu sídelní struktury, tedy měst především. Je platformou sociální, kulturní a společensko-kulturní komunikace a jistě také i komunikace materiálních statků. Virtuální veřejný prostor je prostorem médií. Dnes zahrnuje denní tisk, rozhlas a televizi, časopisy, knihy, film, digitální nosiče slova, hudby či obrazu a samozřejmě internet a nejrůznější jeho produkty … Urbánní veřejný prostor - tvoří ho ulice, náměstí, parky, silnice, ale i tržiště, veřejné budovy a četné další prostorové a funkční varianty - je historickou, současnou, a vše nasvědčuje tomu, že i budoucí platformou komunikace mezi různými částmi sídelní struktury – a mezi lidmi, jednotlivými složkami obce a společností navzájem.

Veřejné prostranství naproti tomu samo o sobě nemusí být veřejným prostorem, což se často opomíjí nebo dokonce zaměňuje. A naopak – nikoli každý veřejný prostor je veřejným prostranstvím. Rozdíl vytvářejí lidé – a širé nebe. Veřejný prostor je platformou mezilidské komunikace - habermasovského komunikativního jednání. To dnes zahrnuje občanské komunikativní jednání, které formuje sociální vztahy, hodnoty a postoje a podílí se i na utváření kultury společnosti. Takový veřejný prostor typicky reprezentují Steinerovy evropské kavárny - místa, kde lidé konspirují, píší a debatují a kde se zrodily velké filosofie, umělecká hnutí a ideologické a estetické revoluce.

[caption id="attachment_21082" align="alignright" width="200"] Veřejné prostranství samo o sobě není veřejným prostorem, a ne každý veřejný prostor je veřejným prostranstvím. Rozdíl dělají lidé – a širé nebe.[/caption]

Instrumentální komunikace je naopak bližší McLuhanovu pojetí médií jako extenzí člověka: zahrnuje komunikaci, která se vztahuje k jeho hmotným potřebám - typickým příkladem je reklama a inzerce. Veřejný prostor je přitom veřejným, ale i smíšeným statkem, jehož různorodé formy naplňují základní lidskou potřebu komunikace a nacházejí se pod širým nebem a stejně tak uvnitř budov. Jsou to všechna místa, všechny prostory aktivně vyhledávané a navštěvované lidmi, aby se v nich nebo jejich prostřednictvím zapojili do komunikace se světem své existence, tedy parky a plánovaná i nahodilá setkání v nich, nákupní ulice, divadla a biografy, hospody, ....

Součástí komunikace ve veřejném prostoru je konečně i takzvané zásobování, reprezentované především městskou infrastrukturou. Důležitější než její materiální povaha, respektive hmotná podstata, je ale její společensko-kulturní přínos. Fungující městská kanalizace, například, je hygienickým předpokladem koncentrace obyvatel ve městech, elektrická energie je zdrojem elektrického osvětlení, které prodlužuje dobu, po kterou je možné vykonávat manuální práci - a také podávat intelektuální výkony.

Veřejné prostranství je naopak jakýkoliv nezastavěný prostor sídelního útvaru, pokud jeho užívání není vyhrazeno soukromým účelům. Veřejné prostranství se stává, respektive může se stát veřejným prostorem tou měrou, jakou ho osobně využívají lidé. Rozdíl je dán zřetelem k člověku a společnosti, pokud a do jaké míry se úspěšně uplatnil při návrhu veřejného prostoru.

Veřejný prostor a architektura

[caption id="attachment_21083" align="alignleft" width="200"] Obnova zájmu o fyzický veřejný prostor s koronavirovou krizí souvisí a nesouvisí.[/caption]

Vypadá to, jako by se dnes veřejný prostor vracel na horní příčky žebříčku společensko-kulturních hodnot, které ostatně zaujímal odedávna. Od nepaměti byl veřejný prostor ústředním tématem architektury: pyramidy formovaly fyzický veřejný prostor egyptských nekropolí, veřejným prostorem byly antické chrámy, divadla, cirky i stoy a byly jím i šlechtická sídla středověku – odehrávala se v nich totiž správa panství, tedy správa věcí veřejných. Veřejným prostorem byly i mázhausy měšťanských domů a salóny soukromých rezidencí podnikatelů 19. století, o parcích a bulvárech budovaných ve stejné době nemluvě.

Po slavné a zároveň nešťastné epizodě giedionovské moderny architektura rezignovala na svou společenskou roli a veřejný prostor ztratila ze zřetele – ten napříště měla suplovat veřejná prostranství. A spolu s veřejným prostorem se architektura v tom okamžiku sama ocitla na vedlejší koleji. V ústraní pozornosti architektů fyzický veřejný prostor zůstal až do doby velmi nedávné. A také veřejnost ho podceňovala, považovala ho za samozřejmost a pramálo si ho vážila - jak se stává statkům zdánlivě dostupným bez omezení, vzpomeňme na pohádku Sůl nad zlato. Posledním hřebíkem do rakve fyzického veřejného prostoru se zdál být nástup a rozvoj sociálních sítí a vůbec informačních a komunikačních technologií.

[caption id="attachment_21084" align="alignright" width="200"] Od nepaměti byl veřejný prostor ústředním tématem architektury.[/caption]

Obnova zájmu o fyzický veřejný prostor s koronavirovou krizí souvisí i nesouvisí. Zájem o vitalitu a pobytové, „člověčí“ kvality veřejných prostranství měst se probouzí už od osmdesátých let 20. století, zpočátku jen nesměle a nesystematicky, protože intuitivně, ale přece. Až donedávna to byla věc občanských iniciativ spíš než profesionálního zájmu architektů. Tak trochu aktivisty je i většina architektů, kteří na humanizaci veřejných prostranství založili svoje profesní i obecné renomé a podnikatelský úspěch.

Dnes jsme v čase, kdy koronavirus velmi zřetelně demonstroval sílu a zásadní význam veřejného prostoru. Především laikům, ale i architektům ukázal to, co v teorii doposud rozvíjela převážně jen úzká akademická sféra, totiž že fyzickým veřejný prostorem nejsou jen veřejná prostranství, ale také – a leckdy především – různé typy prostor v budovách, a to i soukromých, pokud do nich vstupuje a komunikativně jedná veřejnost, opět zmiňme kavárny, divadla, obchody, galerie …

Pandemie urbánní veřejný prostor dobře zviditelnila.  Teprve když nám jej lockdown odebral, uvědomili jsme si, jak moc pro nás znamená. To je šance pro architekturu, neúprosně odsouvanou na vedlejší kolej od padesátých let 20. století právě v důsledku toho, že se zpronevěřila svému poslání formovat veřejný prostor. Virtuální veřejný prostor ovládaný informačními a komunikačními technologiemi současně nabízí k praktickému užití prostředí virtuální nebo rozšířené reality. Zásadně prostorová a komunikativní povaha architektury se v tomto prostředí setkává s historickou příležitostí změnit paradigma procesu svého vzniku. V prostředí virtuální reality snad konečně, namísto dosavadní tvorby obrazů architektury, budou architekti tvořit virtuální dvojčata budoucích architektur. V situaci obnoveného vědomí hodnot fyzického veřejného prostoru se tak uzavírá kruh: virtuální veřejný prostor, který se před šesti tisíci lety začal odštěpovat od urbánního veřejného prostoru, je připraven poskytnout prostředí, ve kterém se architektonická idea bude rozvíjet bezprecedentním způsobem: bezprostředně, snadno, s vyšší produktivitou práce a k vyšší kvalitě.

Michal Šourek

Hlavní partneři

Naši partneři