PROSTOR, ARCHITEKTURA A TECHNOLOGIE (IV.)

Při hledání odpovědi na otázku „Co to je architektura?“ byl jako zásadní potvrzen a rozveden vzájemně konstitutivní vztah veřejného prostoru a architektury. Zásadní ovšem není „jen“ veřejná povaha architektonického prostoru, základní je i sama prostorovost architektury.

Prostor je stavebním kamenem architektury. Prostor, ve kterém žijeme - trojrozměrný, či spíše čtyřrozměrný, když čtvrtou dimenzí je čas, přesněji bytí  (člověka v architektuře; bytím do hry vstupuje přirozené i umělé světlo, čerstvý vzduch i průvan, vůně a pachy, tlumení i odraz zvuku, dozvuk i ozvěna, …).

Budování v básnění

Jak tento prostorový fenomén vzniká? Vzniká budováním, které je formou básnění. Pln zásluh, a přece básnicky bydlí člověk, cituje Heidegger Hölderlina. Stavitelé ať se nezlobí: jejich „zásluhy“ samy nestačí, svět lidské existence je plodem básnění, ale nikoli básnění ledajakého – jedině autentického, sdíleného. Architektura – báseň se sdílí ve veřejném prostoru. A teprve expozicí ve veřejném prostoru se stavební dílo stává architekturou.

[caption id="attachment_21298" align="alignleft" width="149"] Attalova stoa/Athény 159 př. n. l.[/caption]

Architektura se rodí v představách autorů, nikoliv v náčrtech, ani na rýsovacích prknech a doposud ani v počítačích. Otázka „Jak se navrhuje architektura?“ není ani mezi profesionály tak triviální, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti často převažují odpovědi chybné nebo zavádějící. O básnění už byla řeč, o básnění, které je budováním. A to nezačíná výkopy základů a nespočívá v kladení cihly na cihlu; budování začíná vizí prostoru, jde o zážitek v prostoru – zážitek prostoru. Zážitek, který zakládají jeho atributy: především jeho proporce a velikost, poměřovaná nikoliv metry, nýbrž bytím člověka a dalších jeho obyvatelů, kteří v prostoru jsou, a jeho vztahy s okolními prostory.

Zážitek prostoru zakládají povahy a struktury obvodu, kterým je prostor vymezen. Ty spolu s děním v prostoru i přirozenými projevy běhu času – denní a noční situací, ročním obdobím – tvoří rovněž světlo a stín, reflexe, teplotu, proudění vzduchu, vůně a pachy i akustické jevy, o kterých už byla řeč. Všechny tyto (a mnohé další) aspekty architektonického prostoru mají význam, pokud formují prožitek prostoru. Jde o emoce velké, výjimečné a sváteční, ale také o emoce všedního dne. A tak existuje architektura gotické katedrály, architektura skromné chalupy nebo bydlení v paneláku - pojítkem je, připomeňme, expozice ve veřejném prostoru.

[caption id="attachment_21301" align="alignright" width="150"] Andrea Palladio: Teatro Olímpico, Vicenza, 1580-1585. Stabilní „trompe-l'œil“ scénu navrhl Vicenzo Scamozzi pro první představení v divadle při jeho uvedení do provozu: zachovala se do dnes, po celou dobu se aktivně uplatňuje v divadelních výpravách.[/caption]

Skrze emoce do architektury vstupují i aspekty tak praktické jako pohoda mikroklimatu, děravá střecha nebo uhlíková stopa budovy – přitom nejde o jejich numerické hodnoty, ale o to, jak vstupují do zážitku uživatele architektury. Běžný rodinný dům, který se v zimě nedá vytopit ani na 20 stupňů Celsia, není vnímán jako dobrá architektura. Tady jde estetický vizuální zážitek stranou, sám o sobě architekturu (v těchto případech) nedělá. Architektonickou kvalitu Müllerovy vily ovšem skutečnost, že až do generální rekonstrukce v letech 1997 až 2000 do ní vždy zatékalo střechou, nijak zvlášť nesnižuje; pohodu fyzického mikroklimatu gotické katedrály také nikdo neřeší.

Prostor a architektura

Po většinu historie architektury partikulárním architekturám dominoval jeden nebo několik málo prostorů. Prostor chrámu nebo prostory chrámových lodí, prostor hodovní síně a komnaty velmože, prostor stoy, prostor hlediště a scény divadla a podobně. Nemnohé a přehledné byly a jsou i vnější prostory partikulární architektury: ulice, veřejné prostranství, náměstí, zahrada, … Funkční specializace jednotlivých prostorů, hromadné užívání budov a nakonec i kolektivizmus prosazovaly v architektuře princip adice, který základní prostorový náhled zastíral – až ho pro mnohé zastřel docela. Uchopit prostorovou podstatu bytového domu je obtížnější, než chápat zásadní prostorový aspekt antického chrámu.

[caption id="attachment_21300" align="alignleft" width="200"] Andrea Palladio: Teatro Olímpico, Vicenza, 1580-1585. Nejstarší divadlo „pod střechou“ na západní polokouli.[/caption]

Zásadně prostorová povaha architektury ale nezmizela – trvá, a je třeba obnovit její chápání, znovu ji uchopit. Stojí za opakování: jde o zážitek v prostoru – zážitek prostoru. Má-li – z důvodů stavebního programu – být prostorů více, architekt musí pracovat jako scénárista: první fixací architektury ve sdělitelné formě budiž „obrazový scénář“, zachycující rozhodující „záběry“ – jejich vizuální stránku, atmosféru … Dimenzí architektury je také čas – pohyb a pobyt člověka (i dalších aktérů) ve vztahu k ní. Jednotlivým „scénám“ tak přísluší více „záběrů“ – těch je prakticky nekonečné množství, mezi nimiž ale jen některé jsou významné. Scény se nacházejí uvnitř i vně koncipované budovy a na rozdíl od převažující praxe, ty uvnitř bývají významnější.

Architektova imaginace, soustředěná na prostory, jejich aspekty a vzájemné vztahy, není volná a svobodná. Opírá se (a současně je jimi svazována) o znalostmi a zkušenostmi; významná, a doposud pozornosti unikající je role technik a technologií. Nejde přitom jen, ani především o techniky a technologie stavitelství. Zásadní je vliv technik a technologií, jimiž je představa architektury fixována, konkretizována a sdělována. Vesměs jsou to techniky staré jako obor architektury sám, a jsou to techniky nepříliš sofistikované.

Michal Šourek

Hlavní partneři

Naši partneři