PROSTOR, ARCHITEKTURA A TECHNOLOGIE (VI.)

[caption id="attachment_21446" align="alignleft" width="300"] Budou architekti konečně tvořit architekturu „bezprostředně“? Virtuální a rozšířená realita by mohly posunout navrhování architektury na novou úroveň s příslibem vyšší produktivity návrhového procesu i vyšší kvality architektury.[/caption]

Virtuální a rozšířená realita by mohly posunout navrhování architektury na novou úroveň (konečně – po tisíciletích užívání tradičních technik), jejíž komfort je příslibem nejen vyšší produktivity navrhování, ale i vyšší kvality architektury. Dokáží to? Budou architekti konečně tvořit architekturu „bezprostředně“? Jde o tvorbu virtuálních dvojčat architektury, nikoliv o tvorbu samotné architektury, zhmotněné ve ve fyzické realitě, ale to by časem – s rozvojem technologií AR/VR - mohl být rozdíl jen malý. A pokrok v technice a technologii navrhování značný.

Vzhledem ke své prostorové podstatě a statické, trvající substanci by architektura měla být ve virtuální a rozšířené realitě jako doma. Připomeňme, že virtuální i rozšířená realita jsou součástí virtuálního veřejného prostoru – toho virtuálního prostoru, ve kterém již zdomácněla řada zážitků, benefitů urbánní komunikace, jež mají své kořeny ve fyzickém veřejném prostoru. Příkladem jsou přenosy koncertů či divadelních představení a také konferencí, seminářů i školní výuky prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. Karanténní opatření v souvislosti s pandemií virtualizaci benefitů fyzického veřejného prostoru urychlila, prohloubila a v mnoha případě z ní udělala „monopol“, ale rozhodně ji nepřivedla na svět. Všechny uvedené a mnohé další případy virtuálních paralel, „dvojčat“ fyzického veřejného prostoru jsou podstatně starší než SARS-CoV-2.

[caption id="attachment_21448" align="alignright" width="300"] Virtuální i rozšířená realita jsou součástí virtuálního veřejného prostoru – toho prostoru, do kterého SARS-CoV-2 vytěsnil zážitky doposud zakořeněné ve fyzickém veřejném prostoru: koncerty, konference, divadelní představení …[/caption]

Tvorba ve VR/AR

Virtualizace architektury se doposud uplatňuje především v instrumentální komunikaci, jak ji vymezil Jürgen Habermas: v reklamě, v podpoře prodeje, jako technika představení návrhu architektury partnerům projektu včetně veřejnosti. Podobnost virtualizované architektury s internetovým přenosem koncertu je doposud jen povrchní, spíše zavádějící. Hudba, reprodukovaná audio technologií, je výkonem interpretačního umění stejně jako živá hudba v koncertním sálu; spíše než kvalita akustického zážitku rozdíl dělají sociální a společensko-kulturní komplementy návštěvy koncertní síně. Je škoda, pokud se přenos architektury do VR/AR, tedy do virtuálního veřejného prostoru, vyčerpává přenosem jejího obrazu (třeba i dynamického, interaktivního).

[caption id="attachment_21449" align="alignleft" width="300"] Je škoda, pokud se přenos architektury do VR/AR, tedy do virtuálního veřejného prostoru, vyčerpává přenosem jejího obrazu (třebas dynamického, interaktivního).[/caption]

Výzva a příležitost virtualizace architektury spočívají v přenosu návrhového procesu do prostředí VR/AR - jde o skutečný přenos tvořivé práce architekta. Inovace nesmí skončit u generického zobrazení architektury, definované parametry její hmotné substance. Postup musí být principiálně opačný: přímo v prostředí VR/AR je třeba tvořit, budovat virtuální dvojče budoucí hmotné architektury. Tak jako dítě snadno postaví dům z kostiček stavebnice, které dostalo k dispozici, architekt musí stavět virtuální dvojče budoucí hmotné architektury z neomezeně flexibilních prostorových prvků. Uchopení dalších aspektů architektonického prostoru – připomeňme akustiku, čas a dění v prostoru, proudění vzduchu a kvality mikroklimatu, vůně - je snad otázkou dalšího rozvoje technologií. Zvládnutí podstaty architektury přikazuje, aby architekt nekonstruoval pouze ze stavebních elementů. Má-li bezprostředně navrhovat – tvořit! – autentickou architekturu, musí se soustředit na prostory uvnitř i vně navrhované budovy; právě prostory jsou totiž „kostičkami“ jeho „stavebnice“.

Možnosti jen tušené

Přenos architektonické tvorby do veřejného prostoru, aťsi je nezamýšleným, možná dokonce nechtěným kontextem jejího přenosu do VR/AR, přináší další příležitosti, doposud sotva tušené: i kdyby se (zatím) jednalo jen o jakési vedlejší produkty. Benzín byl nakonec původně také jen odpadem výroby petroleje. I pouhá možnost sledování návrhového procesu veřejností v prostředí rozšířené reality je přínosem. Ne náhodou je participace (zapojení veřejnosti do návrhového procesu) právě dnes živým tématem architektonické praxe a rozvoje vystavěného prostředí.

Kruh se uzavírá. Během prvního antropologického přerodu, v procesech literaizace a urbanizace, spíše jako jejich produkt vznikl odštěpením od fyzického veřejného prostoru veřejný prostor virtuální. Ten byl zpočátku relevantní jen pro úzkou vrstvu elit společnosti, jeho záběr a dopad začíná ovšem růst s rozšířením tištěných médií a ještě více s rozvojem elektronických sdělovacích technologií; sociální a společensko-kulturní komunikace ve velkém opouští fyzickou platformu.

[caption id="attachment_21450" align="alignright" width="300"] Až lockdown nám ukázal, jak je pro nás fyzický veřejný prostor důležitý. Fyzický, urbánní veřejný prostor v různých jeho formách potřebujeme k životu – když nám je odepřen, strádáme.[/caption]

Už od předposlední dekády 20. století se začínalo zdát, že virtuální veřejný prostor udělá z toho fyzického minoritní a okrajový fenomén – možná v duchu McLuhanovy „staré formy, která se automaticky stává uměním.“ Až lockdown jakoby mávnutím kouzelného proutku ukázal, že jsme se vesměs mýlili. Fyzický, urbánní veřejný prostor v různých jeho formách potřebujeme k životu – když nám je odepřen, strádáme. Uvědomili jsme si také, že fyzický a virtuální veřejný prostor si v průběhu času částečně předávají a vyměňují dílčí role. Přitom si nemusí konkurovat, naopak - jeden supluje indispozici či deficit druhého a překonává překážky jeho užívání, byť jen do určité míry. Typickým příkladem takové spolupráce je virtuální zpřístupnění, „zveřejnění“ soukromých pozemků a budov, ale i koncertních síní nebo sportovních stadiónů prostřednictvím médií či knih.

Netušené možnosti a schopnosti informačních a komunikačních technologií dnes umožňují virtuálnímu veřejnému prostoru, aby splatil svůj dluh vůči veřejnému prostoru fyzickému, od něhož se před šesti tisíci lety odštěpil. Virtuální veřejný prostor je připraven přijmout fyzický veřejný prostor a jeho konstituent – architekturu - do prostředí virtuální a rozšířené reality. Virtuální realita není cílem, není produktem – je prostředkem k dosažení cíle, kterým je architektura. V prostředí VR/AR nabídne virtuální veřejný prostor jedinečné podmínky pro rozvoj a praktické uplatnění architektonické imaginace. Tvůrci v něm poprvé budou tvořit architekturu bezprostředně – namísto dosavadní tvorby jejích obrazů. Ontogeneze architektonického díla z prvotní idey tak bude zásadně snazší a rychlejší - a povede k vyšší kvalitě.

Michal Šourek

Hlavní partneři

Naši partneři