Vyspělý a efektivní byl i systém financování výstavby, založený (ze 40 %) na výběru speciální daně (Wohnbausteuer), zavedené ve spolkové zemi Vídeň. Druhým zdrojem byla (později zrušená) další daň, a to Lohnsummensteuer, uvalená na podnikatelské subjekty ve výši 4 % celkového objemu vyplacených mezd: tato částka byla k dispozici těm spotřebitelům – nájemníkům, kteří prokázali potřebnost. Systém umožnil snížit efektivní zatížení dělnických domácností nájmem z bytu na 4 % jejich příjmu - před zavedením systému to bylo 30 %. Dostupnost (i kvalita) bydlení tak byla zajišťována v intenzitě, která si nezadala se sovětskými a kvazi-sovětskými modely, ovšem v podmínkách více-méně ekonomické – toynbeeovské – soutěže. Probíhala soutěž „Baumeisterů“, tedy developerů, a s nimi spojených architektů, z jejichž nabídek vybíralo město (a spolková země) Vídeň jako stavebník a investor projekty pro jednotlivé lokality. Projekty jako Karl-Marx-Hof (bezmála 1 400 bytů podle projektu Wagnerova žáka, městského stavitele Karla Ehna) nebo George-Washington-Hof (architekti Karl Krist a Robert Oerley) nejsou sice takovými hvězdami historie architektury jako Le Corbusierovo marseilleské Zářící město , nikdy se však – na rozdíl od Zářícího města – nestaly ghettem. Tradici široké nabídky obecních bytů k nájmu za rozumnou cenu město a spolková země Vídeň udržují dodnes.
Návrat k soutěži
Hybatelem nové výstavby bez přehnané sociální nebo ideologické aureoly se ve dvacátých letech stává Deutscher Werkbund, založený roku 1907 v Mnichově, ovšem území jeho praktické působnosti bylo mnohem širší. V meziválečném období byl Werkbund iniciátorem, v některých případech i developerem výstavby ukázkových obytných souborů v devíti městech Německa, Rakouska, Švýcarské federace, Československa a na území dnešního Polska. I v jejich případě bylo toynbeeovské soutěžení producentů nezvykle snadné díky trhu lačnému nové architektury. Byla to ovšem výstavba pro standardní trh, na němž rozhoduje interakce nabídky a poptávky. A která také probíhala standardním podnikatelským – v nezanedbatelném rozsahu developerským- způsobem, tedy spekulativně, nikoliv na zakázku. Podstatné je, že poptávka byla spontánní, nikoliv podněcovaná regulací, a na rozdíl od Das Neue Frankfurt v ní aspekt sociální nouze nehrál jedinou či dominantní roli - v řadě případů dokonce žádnou.
Weißenhofsiedlung ve Stuttgartu v roce 1927 postavil Deutscher Werkbund , tedy Německý dílenský svaz coby stavebník během 21 týdnů. Tato dělnická kolonie vznikla na základě mezinárodní architektonické soutěže jako doprovodná akce výstavy Die Wohnung. Za spolupráce města a svazu byl vedením projektu pověřen Ludwig Mies van der Rohe, který de facto vykonával podstatnou část role developera. Připravil lokalitu z hlediska napojení na infrastrukturu, vybíral architekty, určoval rozpočty jednotlivých domů a dozoroval stavbu, když nejlepší dvě parcely a největší rozpočet byl přidělen Le Corbusierovi. Domy byly v rámci výstavy vybaveny vnitřním zařízením, které navrhl Ferdinand Kramer. To ovšem dalece převyšovalo deklarovaný standard dělnického bydlení, takže obyvateli domů se po skončení výstavy často stávali městští úředníci. Deutscher Werkbund je dodnes vlastníkem tohoto sídliště, část z původních 21 domu se 63 byty ovšem nepřežila druhou světovou válku. Výstava se těšila velkému zájmu veřejnosti – během čtyř měsíců jí navštívilo na 300 000 návštěvníků, přičemž ohlas byl vesměs velmi pozitivní. Negativní reakce přišla až později, ze strany nacistů po jejich nástupu k moci, jimž se nelíbila absence sedlových střech a vůbec tradičních forem.
I Československo mělo svůj Werkbund
Brněnská kolonie Nový dům, neboli Werkbundsiedlung Brünn vznikla z iniciativy členů Československého Werkbundu jako první werkbund-sídliště mimo německé území v roce 1928 v Brně-Žabovřeskách. Šestnáct rodinných domů, navržených mimo jiné Bohuslavem Fuchsem, Jiřím Krohou nebo Arnoštem Wieserem, postavili stavební podnikatelé Čeněk Ruller a František Uherek, aby je nabídli k prodeji. To se nakonec podařilo, ovšem teprve po té, co byly dodatečnými stavebními úpravami odstraněny závažné nedostatky staveb - uvádějí se například ložnice bez přirozeného osvětlení a větrání. Bez dodatečných úprav se podařilo pronajmout jediný z domů. Dnes je celá kolonie chráněná jako nemovitá kulturní památka.
Werkbundsiedlung Breslau vzniklo v roce 1929 jako součást svazové výstavy Wohnung und Werkraum (WuWa). Projekt zahrnoval 37 budov od individuálních rodinných domů až po různé typy bytových domů, a také po výstavě odstraněné modely kancelářské budovy a zemědělského dvora v měřítku 1:1. Podle návrhu Hanse Scharouna byl v jeho rámci také vybudován Einkuchenhaus – jeden z prvních příkladů kolektivního domu.
V roce 1928 vyhlásilo město Karlsruhe soutěž na zástavbu pozemku Dammerstock - zadáním bylo vybudovat do poloviny roku 1929 byty pro rodiny střední a nižší příjmové skupiny. První cenu v soutěži získal návrh Waltra Gropia, který vytvořil koncept Zeilenbau – soustavy úzkých řadových budov, orientovaných podélnou osou kolmo na obslužnou silniční komunikaci. Koncept ale již tehdy čelil kritice jako monotónní, Gropiúv zastavovací plán ovšem pracoval s různými typy domů – řadovými rodinnými domy, dvojdomy i čtyř- i šestipodlažními bytovými domy … Dokončení prvních 228 bytů v roce 1929 doprovázelo výstavu Die Gebrauchswohnung, vzhledem k ekonomické krizi byla pak výstavba přerušena – a dokončena byla už v Heimatstillu poté, co se moci ujali nacisté. Byty byly – a dodnes jsou – využívány méně spíše bohatšími domácnostmi, než pro jaké byly navrženy. Dedikace sídliště nižší příjmové skupině se tedy nenaplnila, dodnes je vyhledávanou rezidenční
lokalitou.
Celoevropská expanze
Nejvýraznějším představitelem Neuen Bauens ve Švýcarsku se stalo sídliště Neubühl v Zürichu – Wollishofenu. Celkem 121 domu se 194 byty zde vzniklo během hospodářské krize ze soukromé iniciativy, přičežm developerem byl družstvo Neubühl, jehož představitelem byl také Siegfried Giedion.
Projekt Werkbundsiedlung Wien byl při svém dokončení v roce 1932 označen za „největší stavební výstava v Evropě“. Původně 70, dnes už jen 64 rodinných domů navrhlo a vybudovalo v režii městské správy 31 architektů, například Hugo Haring, André Lurcat, Richard Neutra, Adolf Loos, Gerrit Rietveld nebo Margarett Schütte-Lihotsky.
Příprava projektu Výstavní kolonie na Babě alias Werkbundsiedlung Prag probíhala ve stínu hospodářské krize v letech 1928 - 1932. Zastavovací koncept je dílem Pavla Janáka, výstavba byla financována v kontextu ostatních Werkbundsiedlung atypicky, ze soukromých zdrojů. Na projektu se podílelo sedm stavebních podnikatelů, vesměs členové Československého dílenského svazu, a 18 architektů (například Josef Gočár, Josef Fuchs, Ladislav Machoň, Oldřích Starý, Ladislav Žák – ze zahraničních Mart Stam).
Další projekty Werkbundsiedlung vznikly dlouho po druhé světové válce: roce 1982 v Oberhausenu, o rok později v Neussu, nerealizován zůstal mnichovský projekt. Architektura domů a do určité míry i obytných skupin, které vznikly z iniciativy jednotlivých národních svazů Werkbundu, patří k tomu nejlepšímu z meziválečného období, co se „běžné“ žité architektury týče. Uváděna je jako „konzumní“ architektura, tedy žádné „výstavní skříně“ ani „vlajkové lodi“ movitých soukromých nebo veřejnoprávních stavebníků. Je to přitom právě tato „architektura všedního dne“, která formuje kulturu společnosti. A připomeňme, že v dnešním Česku je architektura rezidenčních projektů většinou předmětem výhrad a znevažování se strany mainstreamové i populárně-odborné kritiky: veďme v patrnosti tento protiklad k projektům Werkbundu.
Přetrvávající hodnoty Werkbundsiedlung
Architektura Werkbundsiedlung, „delnických sídlišť“, v mnoha ohledech zůstává předlohou pro novou tvorbu až do současnosti. Neméně podstatné je, že byla realizována tak či onak v tržních podmínkách, lidé se pro ni rozhodovali z vlastní vůle, nikoliv v rámci jakékoli regulace shora – a také nikoliv z důvodů především sociálních, z důvodů materiální potřebnosti. Moderní architektura byla populární a přitažlivá (mimo jiné) proto, že skutečně nabízela nový životní styl, jak předvídal Siegfried Giedion. V některých případech tato nová architektura, Neues Bauen, naplňovala politickou, ba ideologickou objednávku, ale právě to byly často ty méně úspěšné projekty. V ostatních případech architekti, kteří ji navrhovali, museli napřed přesvědčit stavebníky, jako první obvykle developery – podnikatele, kteří kapitál nezbytný pro své podnikání nevydělali idealismem, ba naopak. Nejen dnes, ale i v meziválečném období zvažovali podnikatelé riziko a přirozeně tíhli spíše k osvědčeným receptům. Slavné Lake Shore Drive Apartments vybudoval chicagský developer Herbert Greenwald spolu se Summer S. Sollit Company v roce 1951 podle návrhu Ludwiga Mies van der Rohe. Ten v tomto projektu oživil vlastní návrh z roku 1921(!), přihlášený pod značkou „Wabe “ do ideové soutěže Výškový dům u nádraží pro staveniště ve Friedrichstrasse v Berlíně.
Byly připomenuty příklady architektury, která vznikala v podmínkách demokratické společnosti a víceméně funkčního trhu a která různými způsoby potvrzuje trvalost své hodnoty – ať už prostřednictvím institucionální ochrany, které se dočkala (na tu se moc spoléhat nedá, její vypovídací schopnost o kvalitě je diskutabilní), nebo prostřednictvím běžného užívání. Zdá se, že je to taková architektura, kterou společnost vítala a nadále vítá, která ji oslovovala a stále oslovuje. Technický, společenský, ekonomický a kulturní kvas dlouhého 19. století zřejmě vytvořil podmínky, kdy nové myšlenky a s nimi související nový styl nebyl věcí jen úzké profesní sféry, nebo jen „mladých a dravých“, ale přijala ho většina liberální společnosti, včetně „mainstreamu“ - Otto Wagner byl profesorem vídeňské Akademie, Walter Gropius ředitel školy Bauhaus, … Markantní je i pozitivní publicita, kterou tato architektura od počátku vyvolávala. Byla a je to architektura přítomná nejen ve fyzickém veřejném prostoru, ale i v jeho virtuální sféře – v tisku, filmu, literatuře, dnes také v informačních a komunikačních technologiích.
Tento seriál uvedly otázky Proč se nestaví? Proč lidé nedychtí po nových stavbách, a po nové architektuře? Negativní závěry, které jsou v takových otázkách implicitně obsažené, můžeme nyní považovat za prokázané. Ano, architektura byla skutečně odsunuta na vedlejší kolej, stavební rozvoj (nejen extenzivní, ale také přestavby, regenerace, rekonstrukce, …) jakbysmet. A spolu s nimi i obor architektury vůbec, a také stavební podnikatelství – nemovitostní development. Společnost i jednotlivce zklamaly výsledky dogmatické interpretace tezí Athénské charty . To ovšem není prvotní příčina negativní situace, takže nestačí „odvolat“ Athénskou chartu (to se ostatně už stalo – v roce 2003) a čekat, že vše se v dobré obrátí, stavební rozvoj se vrátí na výsluní zájmu občanů i politiků a architektura se znovu stane summum templum. Uvedené historické příklady konečně ukázaly, že problém není ani v developerském podnikání, respektive v jeho podstatě a smyslu. Je to naopak. Vše nasvědčuje tomu, že je třeba začít u architektury samotné, pokud se má situace zlepšit – pokud stojíme o to, aby se stavělo více, lépe a s podporou veřejnosti i obcí.
Michal Šourek
