Architekt Vladimír Soudek jako stavební inženýr promoval na pražské ČVUT, ale osud ho v roce 1985 zavál až do Spojených států amerických. „Před emigrací jsem samozřejmě hledal informace o podmínkách práce architekta v USA, ale zjistil jsem jen velmi málo a i to málo se později ukázalo jako velmi nepřesné a většinou mylné,“ popisuje dnes své začátky ve Spojených státech V. Soudek. Přinášíme vám už II. část jeho vzpomínek.
Nedávno jsem prohlížel doklady z dob svých začátků ve Státech a našel jsem také své profesní CV a průvodní dopisy žádostí o zaměstnání z těch let. Mohu odpovědně prohlásit, že na základě toho bych dnes sám sebe nezaměstnal. K profesnímu úspěchu totiž nepochybně patří i schopnost přizpůsobit se pravidlům přijímání do práce, která v USA byla vyvíjena po mnoho desítek let. A ty jsem ve svých profesních začátcích v USA příliš neznal. Už samotná žádost uchazeče – obvykle je tvoří „resume“ (CV), „cover letter“ (průvodní dopis) a „work sample“ (ukázka práce) – je důležitou součástí procesu, který v případě úspěchu znamená kýžený „job“.
Záleží na obsahu i formě
Velké firmy pro uchazeče o zaměstnání organizují několik vyřazovacích kol. Pokud jejich personalisty zaujme vaše žádost, obvykle následuje velmi důmyslně připravený formulář, někdy i s velmi osobními otázkami. V dalším kole se obyčejně jedná o rozhovor osobní či telefonický, za firmu ho obvykle vede personalista interní či externí. Mezi kladenými otázkami se přitom zpravidla ocitnou i takové, jejichž cílem je dotazovaného „nadzvednout“. Cíl je jasný: zjistit, jak se uchazeč o zaměstnání ovládá, jaké jsou jeho reakce na nějaký slovní atak.
Pokud uchazeč úspěšně absolvuje tato kola, čeká ho pohovor už s odborníky, kterých může být i deset. Obvykle dávají uchazeči šanci, aby se představil, ale přitom více než o informace samotné jde o schopnost artikulace. Teprve pak přijdou na řadu věci odborné, respektive profesní.
Trochu jinak to probíhá ve firmách malých. Tam nejvíce záleží na tom, jaké znalosti personalistické i profesní má majitel firmy a jeho nejbližší spolupracovníci. Požadavky na osobu uchazeče v těchto případech bývají poměrně rigidní, jak co se týká vzdělání a praxe, tak požadované mzdy. Kdo se do představ zaměstnavatele „nevejde“, obvykle nemá šanci.
Rozdíly jsou i mezi firmami podle jejich sídla – v menším městě jsem se například setkal již při pohovoru s otázkou, jestli jsem ochoten pracovat o víkendu a bez náhrady mzdy, či zdali se budu firemních pikniků zúčastňovat s celou rodinou. V Seattlu, což je jedno z nejvýznamnějších amerických velkoměst, jsem se s takovými otázkami nesetkal.
Foto autor
- Seattle
- Nová knihovna (Rem Koolhaas a Joshua Prince-Ramus, 2006)
- Science Fiction Museum (Frank O. Gehry, 2004)
