Athénská charta byla manifestací přezíravé výlučnosti. Její autoři zkrátka „věděli“ a o svých pravdách nehodlali diskutovat: pojem funkčního města vychází z toho, že forma města je určována jeho základními funkcemi: bydlením, prací, rekreací a je svazovaná dopravou. Tyto prvky určují formu města ...
První tři funkce měly být sceleny v kompaktních, od sebe však oddělených zónách, které měla propojovat funkce čtvrtá, tedy doprava. Ulice je přežitek. Musíme vymyslet něco jiného, co ulici nahradí! - rozhodl Le Corbusier. Ani zmínka o komunikaci společensko-kulturních benefitů města, ani náznak zájmu o to, co lidé od města očekávají a proč v něm bydlí.
Athénská charta byla především urbanistickým manifestem. Přitom urbanismus nepochybně ovlivňuje formu i funkci veřejných prostranství, potažmo – pokud nějaký v jejich rámci vznikne – veřejného prostoru. Veřejný prostor ovšem není definován pouze svojí topografií, konstitutivní role architektury je neméně významná. Rodící se moderní architektura (od níž jako od disciplíny se mimochodem v této době urbanismus oddělil poprvé v historii) se vymezovala jednotou formy a obsahu - kterou o půl století později Marshall McLuhan označí za důsledek praktického uplatnění elektřiny.
Jaká je mise architektury?
Co není účelné, nemůže být krásné – to ovšem rozhodl už Gottfried Semper a Otto Wagner v Moderne architektur požadavek užitkového stylu potvrdil – architektura měla napříště vycházet z materiální účelnosti a vhodné volby materiálu. Její forma má tedy být prostá a také výrazná; architekt má tedy pracovat především s proporcemi objemů a tvarů. Henry-Russel Hitchcock a Philip Courtleyou Johnson definovali principy moderní architektury podobně: objemy a prostory spíše než hmota, pravidelnost, vyjádřenou vyváženými proporcemi, spíše než formální symetrie, flexibilita a také vyloučení ornamentu.
Architektonická moderna Siegfrieda Giediona se méně vymezovala požadavky formy, měla především společensko-kulturní a sociální ambice. Zaštiťovala se německou zkušeností dvacátých a třicátých let minulého století, která ukázala důležitost architektů při budování „ducha doby“. Odpovědnost architektury a architektů se podle Giediona nevyčerpávala „pouhým“ životním stylem. Její misí měla být aktivní, odpovědná a významná účast při formování správné, precizní a pravdivé společnosti.
Výlučnost versus participace
Je architektura, jak ji definují výše uvedení architekti či teoretici cool, nebo hot? Je nízkodefiniční, nebo vysokodefiniční? Odpověď není jednoduchá, natož jednoznačná. Rozhodně ale současná moderní architektura, ať už vyrůstá z moderního hnutí nebo z internacionálního stylu, není participativní. A naopak výlučnost převážné části současné architektury je evidentní. Architekti sice evidují potřeby a očekávání budoucích uživatelů budov, jsou to však jen oni sami, kdo si přivlastňuje výlučnou kompetenci k jejich interpretaci a implementaci do projektu. Takový přístup je považován za nevyhnutelný, protože jediný možný - vždyť „ne-architekt“ vesměs neumí ani číst plány, podle kterých má být budoucí architektura vybudována. Obraz budoucí architektury je tak v představě laika nevyhnutelně jiný než v představě jejího autora. Navíc, v novověku je architektura sama obrazem světa, který si představuje architekt - připomeňme si Heideggerův výklad naší současnosti jako věku obrazu světa. Architektovi pak skutečně nezbývá, než aby sám nesl riziko, že báseň, podle níž budoval, se teprve po dokončení stavby ukáže být básní sdílenou či nesdílenou. V druhém případě to, co bylo vybudováno, není architekturou, nýbrž jen stavbou. Toto riziko je vysoké – v moderní době je zvyšuje naše neschopnost uchopit myšlením základy teprve začínajícího technického a technologického věku, jak ji připomněl Martin Heidegger v rozhovoru pro časopis Spiegel.
Imperativ sdílení, participativního aspektu architektury, by bylo chybné vykládat jako návod podbízet se vkusu a vysloveným očekáváním budoucích uživatelů. Nemůže znamenat ani bezvýhradné akceptování požadavků klienta. Budoucí uživatel architektury skutečně nemá šanci participovat na jejím návrhu, a to nejen proto, že nerozumí plánům. Architektura je architekturou proto, že je přítomna ve veřejném prostoru, uživatelem architektury je tedy každý uživatel veřejného prostoru; uživatelem veřejného prostoru je potenciálně kdokoliv – každý člověk. Zajistit participaci budoucích uživatelů v procesu koncipování a vzniku architektury je proto krajně komplikované, ba spíše nemožné. Nezbývá, než aby architektura byla participativní, sdílená sama o sobě, z podstaty každé jednotlivé budovy.
Ochladíme výstavbu?
Je vůbec možné dosáhnout něčeho takového? Současná situace je většinou, ne-li vesměs takovému stavu vzdálená. Důvody jsou prosté. Výstavba je nákladná, není tedy divu, že stavebník cítí povinnost co nejpřesněji definovat parametry budoucí stavby. Takové konstatování není protimluvem k omezené schopnosti a praktické nemožnosti významného kvora budoucích uživatelů architektury participovat při jejím vzniku. V předchozích odstavcích byla řeč o architektuře, tedy o budování a básnickém bydlení, nyní se jedná o stavění – o ony [materiální] zásluhy, jimž (podle Höldrelina potažmo Heideggera – připomeňme díl XX seriálu) navzdory básnicky bydlí člověk. Nyní mluvíme o zdlouhavém a komplikovaném procesu, který se neodehrává jen mezi architektem a uživateli budoucí architektury. Vstupuje do něj, často obligatorně, řada dalších osob a institucí: státní správa, investoři, podnikatelé či zhotovitelé stavby, kteří dnes nejsou jen nástroji v rukou architekta jako za časů Albertiho. A mnozí další, kteří (mnohdy) sami nic nevybudovali, nebudují a [mají všechno jen ne] předsevzetí budovat jinak, a sotva tedy jsou, jak ukázal Heidegger, schopni bydlení. Ti všichni reprezentují ony zmíněné zásluhy alias stavění, kontrolování, financování a úřední povolování výstavby. Ty, zdá se, přispívají k hot a vysokodefiniční povaze moderní architektury. Je možné ji ochladit? Je možné obnovit její široké sdílení? Dokážeme v architektuře uchopit základy technické a technologické éry? Odpovědi na tyto otázky nehledáme (jen) v zájmu filosofického poznání, (jen) v zájmu participace, která je mottem občanské společnosti, ani (jen) v zájmu fyzického veřejného prostoru, který je čím dál vzácnější platformou této participace. Náš zájem je praktický: chceme, aby se stavělo a aby se stavělo víc. Tolik, kolik potřebují ti, kteří vykazují ony zásluhy – vydělávají, spoří, půjčují si, hledají v inzerátech - a přece nebydlí – natož, aby bydleli básnicky, jak člověku náleží.
Michal Šourek
