Tři složky komunikační funkce urbánního veřejného prostoru vytvářejí spolu se třemi obsahy urbánní komunikace – hodnotami materiálními, sociálními a kulturními - matici. Jednotlivá pole této matice vykazují různou intenzitu, respektive odlišnou četnost výskytu v realitě: společensko-kulturního obsah dominuje a promítá se do poloh původně materiálních. Příkladem jsou různé prvky někdejší technické infrastruktury, jejichž ekonomická funkce zanikla. Často to bývají pozemky: dříve nebo později jsou „anektovány“ městskou strukturou, v řadě případů veřejným prostorem - vidíme to například na vltavských náplavkách v centru Prahy, notorietou v tomto ohledu jsou ohromné a zatím spíše nevyužité dnes nefunkční plochy železničních nádraží.
Koncentrace populace jako faktor rozvoje
Koncentrace lidí na jednom místě je faktorem kulturně-civilizačního vývoje. Archeologie eviduje nálezy překvapivě vyspělých výrobků – kostěných hrotů harpun, korálků, ale i rytin a symbolických maleb, pocházejících už ze středního paleolitu. Kultury, které je vytvořily, trvaly několik tisíc let, než zanikly, aniž stačily své znalosti a vědomosti předat dále - plošné rozšiřování takového civilizačního „know-how“ začíná teprve o 30 až 40 tisíc let později. Tyto „oázy předstihu ve vývoji“ se vesměs vyznačují nebývale vysokou koncentrací populace v jedné oblasti. Výjimečné velikosti společenství je přisuzována zvýšená intenzita komunikace, která zahrnovala i nemateriální hodnoty a iniciovala tak rozvoj duševních schopností jedinců i celé společnosti.
Koncentrace lidí – v historické době už vždy ve městech – je kritickým faktorem ve více ohledech. Do vyřešení zásobování potravinami a pitnou vodou a likvidace odpadu byla velikost sídelních útvarů striktně limitována. Elektrifikace a plynofikace přinesly další zlepšení hygienických podmínek, veřejné osvětlení zase zlepšilo bezpečnostní podmínky: možnosti koncentrace městské populace se posouvaly dál. Ještě podstatnější byl příspěvek elektrifikace a plynofikace k možnostem pohybu ve městech: veřejné osvětlení prodloužilo jeho „provozní dobu“, a tím podpořilo růst produkce i intelektuální kapacity měst.
[caption id="attachment_10388" align="alignnone" width="237"]
Síť a profily veřejného prostoru jsou obrazem společensko-kulturních podmínek, za nichž vznikaly[/caption]
Plynové a elektrické osvětlení veřejných prostorů divadel, přednáškových síní – i hospod – podpořilo rozvoj různorodých forem komunikace (nejen) společensko-kulturních hodnot v městské společnosti. Praktické uplatnění elektřiny a energetických plynů ve výrobě, v domácnostech a v dopravě akcelerovaly společensko-kulturní rozvoj i vzestup materiálních podmínek života lidí ve městech způsobem, který v dosavadní historii lidstva neměl srovnání - dokud jejich civilizační, kulturní i sociální působení nezastínil rozvoj a globální uplatnění elektronických sdělovacích médií.
Ukazuje se, že v kontextu rozvoje měst jsou společenské dopady využívání technické infrastruktury neméně důležité než její parametry technické a materiální - teprve společenský a kulturní aspekt technické infrastruktury dělá zásobování urbánní komunikací v plném významu pojmu. Vysoce aktuálním příkladem takové komunikace je pozornost, věnovaná nakládání s dešťovými vodami. „Přírodní“ element v podobě estetizovaných retenčních nádrží, příkopů a vsakovacích poldrů programově vstupuje do urbanizovaného území, přitom nakládání se srážkovou vodou přesouvá z polohy likvidace odpadu do polohy hospodaření s obnovitelným zdrojem – a formuje tak pokrokový společensko-kulturní status lokalit, kde se takto postupuje, a také identitu a společensko-kulturní profilaci jejich obyvatel.
Zpět k veřejnému prostoru
Co si z takových úvah a příkladů mohou odnést architekti? Lapidárně řečeno: význam elektrického osvětlení spočívá především v aktivitách, které elektrické osvětlení jako benefit umožňuje či motivuje. Samotná skutečnost, že lidé vidí i v noci, je v těchto souvislostech banalitou. Stejně tak význam moderní kanalizace spočívá především v tom, že se můžeme sdružovat a dlouhodobě pobývat na jednom místě bez fatálních nebo trapných sociálních efektů; samotná hygienicky a ekologicky přijatelná likvidace odpadu ustupuje v takovém kontextu do pozadí.
Dokážeme obdobně zobecnit význam environmentálně šetrných a energeticky efektivních budov? Dokážeme prakticky pro potřeby architektury (a urbanismu) interpretovat poznatek, že jsou to vztahy ve společnosti a střety společenských sil, zapojených do tvorby a přivlastňování hodnot prostředí, vytvářeného stavební činností člověka, které determinují rozvoj měst a lokalit? Vždyť vztahy jsou rovněž formou komunikace – o zmíněných střetech společenských sil nemluvě.
[caption id="attachment_10389" align="alignnone" width="236"]
Syracusa, Sicilie, Piazza del duomo: ústřední veřejný prostor, který formovalo 25 století[/caption]
Otázek je stále víc než odpovědí. V každém případě se ukazuje, že architekti by měli obrátit svoji pozornost zpět k veřejnému prostoru. A měli by se mu věnovat zdaleka nejen proto, že misí architektury je žitý veřejný prostor, nikoliv estetické vizuální kreace. Vitruvius i Alberti ukázali, že architekt může úspěšně navrhovat soukromé budovy, aniž by ztratil veřejný prostor ze zřetele nebo se této misi architektury zpronevěřil. Možná je příznačné, že se odkazujeme na autority staré víc než půl tisíciletí: žádný mladší příspěvek totiž do této problematiky nevnesl nic nového. Společnost, tedy generální klient architekta, je dnes vystavena deficitu fyzického veřejného prostoru. Ten si z části uvědomuje, zčásti nikoliv – ani to ale deficit nezmenšuje. Je-li deficit zmenšen nebo odstraněn, klient to pozná – a snad i ocení. A to je příležitost, kterou by architektura měla využít, pokud se chce dostat ze svého současného společenského ústraní.
Kromě pochopení zásadních funkcí, principů a povahy veřejného prostoru se architekti potřebují rovněž vyrovnat ještě s dalšími problémy, před které je staví naše modernita, potažmo novověk. Už několikrát byla zmíněna všeobecná neschopnost uchopit myšlením základy teprve začínající technické [a technologické] epochy – opět Heidegger ve svém proslulém interview „Nur noch ein Gott kann uns retten / Snad už jen nějaký bůh nás může zachránit“. Zmíněn byl také „duch doby“ či „duch věku obrazu světa“. Novou, přesněji řečeno staronovou misi totiž architektům komplikuje i bytostná tendence stavět svět před sebe jako obraz a v rámci tohoto přístupu chápat umění jako estetickou (v případě architektury vizuální) kategorii.
Problémů soudobé architektury a jejího myšlenkového světa je tedy hodně, ale důležité je začít – a veřejný prostor je dobrým místem. Návrat z vedlejší „společenské“ koleje na hlavní – ideálně do někdejší pozice summum templum architectorum – je v zájmu architektonické profese i výstavby vůbec. Příklady „výkladních skříní“ meziválečné a současné architektury a jejich srovnání s dnešní stavební produkcí ukazují neschopnost současné architektury oslovovat „mlčící většinu“ současné populace. Jmenovitě v České republice jsou ovšem kořeny apatie současného „mainstreamu“ širší: také ekonomické a politicko-ekonomické. Vzhledem k fenoménu privatizace obecních bytů a díky svépomocné výstavbě v netržních podmínkách socialistické ekonomiky před rokem 1989, dospělý Čech nejčastěji bydlí ve vlastním domě nebo bytu, na jehož aktuální tržní cenu obvykle není schopen během svého produktivního věku vydělat. Svou roli jistě sehrává i to, že v Česku bylo odjakživa putování do světa a zabíjení draků za nějakým účelem považováno za cosi abnormálního; normální člověk sedí za pecí - jak připomíná historik Jan Křen. Tím spíš ona doposud mlčící většina ocení kultivaci svého „domácího“ veřejného prostoru. Pokud se o ně zaslouží architektura, možná ji pak vezme na milost.
Michal Šourek
