Naše památková péče zná jen dvě krajnosti: chráníme buď všechno, anebo nic. Buď se trvá na nedotknutelnosti toho či onoho objektu, což leckdy brání smysluplné konverzi, nebo se stavbě žádná ochrana neposkytne, což je vlastně bianco šek k demolici. Někdy je ale na místě chránit jen část objektu, některý zajímavý a charakteristický detail, jeho konstrukční soustavu, interiéry nebo dokonce jen mobiliář – říká architekt Michal Šourek z ateliéru MS architekti.

Na konferenci „Architektura s rudou hvězdou“ jste ve svém příspěvku naší památkovou péči kritizoval. Co vlastně jim vyčítáte?

Rozhodně nikoli to, že chrání památky. Bohužel to ale nedělají zrovna šťastným způsobem. Každá památka má nějaké hodnoty – přitom asi nejvíce vnímáme tu historickou, každá stavba je svědectvím minulosti, a vedle toho i hodnotu estetickou. Ale jsou tu i jiné, konkrétně společenské a kulturní. Ty jsou zvláště výrazné u památek mladších. U těch se totiž na původní účel, okolnosti vzniku i, řekněme, duchovní pozadí leckdo pamatuje z vlastní zkušenosti. A těmto aspektům se naše památková péče věnuje jen málo nebo dokonce vůbec ne, a to skoro plánovitě. Jedno z jejích paradigmat je ignorování ideového pozadí chráněných staveb.

Vladislav Vančura si v jedné ze svých novel, zjevně v souvislosti se známou sanací pražského Židovského města, dělal legraci z „milenců staroby“. Chci říci, že spory o to, co a jak chránit nejsou ničím novým – a jednou prostě vyhrají tito milovníci tradic, podruhé „pokrokáři“?!

Samozřejmě se na to lze dívat i tímto způsobem, ale to nemění nic na tom, že ten problém tady je. Existuje snad v každém oboru, protože optimální rovnováha mezi stávající realitou s progresem se všude hledá těžko. Já mám ale pocit, že v oblasti památkové péče doposud ke sporu starého a nového přistupujeme principiálně špatně.