29. 5. 2020

Michal Šourek, MS architekti: Pandemie nás bude ovlivňovat ještě dlouho

Architektura dlouhodobě postrádá rozvoj, protože na něj nezbývají ani prostředky, ani síla – říká architekt Michal Šourek z ateliéru MS architekti. Má přitom na myslí jak ideové, respektive teoretické základy tohoto oboru, tak jeho technologické zázemí. Ještě stále probíhající pandemie by nicméně podle něj mohla být impulsem k pozitivním změnám jak v samotné architektuře, tak i v celé společnosti.

V posledních deseti letech se přece jen leccos změnilo. Architekt už pro developery není poskokem, který to má nějak nakreslit a hlavně sehnat potřebná razítka. Dnes je pro stavebníky partnerem. Je to tak?

Ano i ne. Ano, už dlouho jsem neslyšel: nakreslí mi to každej, podstatný je, jestli včas dodáš razítka! Na druhou stranu, povědomí o významu a náročnosti tvůrčí práce architekta – od konceptu po konstrukční detaily – je stále velmi nízké. Na komplexním projektu je manažerů, kontrolorů a dozorů na straně stavebníka plus minus stejně, někdy i více než lidí v týmu architekta či projektanta. Vzájemná komunikace přitom není jednoduchá. Pro tým stavebníka jsou těžištěm práce společné porady, architekti a projektanti ovšem mají tendenci považovat je za ztrátu času. Oni totiž musí projekt vytvořit a vymyslet, a to na kontrolní schůzce neprobíhá. A tady je další problém. V puzení tvořit se architekti podbízejí cenou. Charakteristické je, že za kontrolu a usměrňování architekta stavebník zaplatí víc, než kolik činí honorář samotného architekta. Takže: váží si nás, byť ne tak, aby uvedli autora, když projekt představují, ale neplatí nás úměrně kvalitě a objemu práce, které se od nás očekávají.

Takže ideální to stále není. Má to, o čem jste mluvil, nějaké přímé dopady na vaši práci?

Dopady téhle situace, za kterou – opakuji – si architekti mohou do značné míry sami, se zdají být zanedbatelné, pokud se kvality produktu architekta týče. Těžko ovšem mluvit o substandardní kvalitě, když standard neexistuje. Architektura dlouhodobě postrádá rozvoj, protože na něj nezbývají ani prostředky, ani síla. Nevím, co je horší: absence ideového, nebo technologického rozvoje – realitou jsou obě. A nemylme se: horentní sumy, které architekti platí vývojářům počítačových aplikací, přinášejí jen pramálo skutečného rozvoje. Architekti dnes jen vyměnili klasické rýsovací prkno za digitální, povaha návrhového procesu se nezměnila. I BIM představuje zlepšení jen kvantitativní, nikoliv kvalitativní.

Všichni čekáme na změny, které pro ekonomický, ale i sociální život přinese pandemie. Přinese nějaké i pro architekty?

Nemyslím si, že by SARS-CoV-2 měl na architekturu bezprostřední dopad. Všechny ty návrhy veřejných prostorů, interiérů restaurací nebo parků, upravených tak, aby umožňovaly takzvaný social distancing, vnímám jen jako snahu zaujmout, upozornit na sebe. Příležitosti se ale chopily ICT firmy. Mohlo by se stát, že vedlejším produktem jejich snahy donutit nás ostatní, abychom z pandemie upekli co největší koláč, který si pak rozeberou Google, Amazon, Elon Musk a další šikulové, bude i něco ve prospěch architektury. Ta souvislost je hodně subtilní, a jistě – přání otcem myšlenky. To, co architekturu deformuje od počátku moderny, je parametrizace. Tedy nabídka předem připravených typizovaných řešení na základě požadavku vyšší produktivity. My Češi máme v tomto ohledu mimořádně bohatou zkušenost – mluvím o panelové výstavbě. Leckdo si myslí, že je to minulost, protože výroba železobetonových prefabrikátů už víceméně skončila, ale máme tu novou parametrizaci. Právě na takovém principu pracují návrhářské softwary – Archicad, Revit … A dokonce se objevila i parametrizace urbanistická.

???

Nedávno společnost Sidawalk Labs, sestra Google, přišla s tím, že má software, který navrhne optimální či ideální město. Důvod? Lidé dělají chyby, stroje ne, stačí tedy jen sebrat dostatečné množství dat a nasypat je do počítače! Takhle měla v Torontu vzniknout čtvrť Quayside. Třicetičlenný tým Sidewalk Labs sbíral data a programoval dva a půl roku – a stále více se střetával s městskou správou i obyvateli, kterým se čím dál míň líbilo, co všechno o nich chtějí vědět. A už vůbec se jim nelíbilo, že ta data má spravovat soukromá firma. Začátkem května tohoto roku pohár přetekl a společnost projekt ukončila. Poučení je z toho jedno: lidé odmítli vyměnit sociálně-kulturní hodnoty – své soukromí a své intervence, tak trochu i svobodu – za materiální pohodlí na základě algoritmů. Moje přání je, aby si i architekti začali uvědomovat, co obětují za pohodlí a produktivitu parametrizujících pracovních nástrojů.

Chcete tím říct, že umělé inteligenci u architektů pšenka nepokvete?

Ale pokvete! Jen jinak než nám zatím podsouvají softwaroví vývojáři. Parametrizace je dobrá pomůcka pro optimalizaci, ale kloudnou koncepci nikdy nevytvoří. To je ostatně jedna z lekcí projektu Toronto Quayside. Technologický pokrok v architektonickém navrhování, v koncepčním, skutečně tvořivém navrhování bude spojený s virtuální nebo rozšířenou realitou. To je prostředí, ve kterém mohou existovat virtuální dvojčata budoucí architektury – zatím ještě nepostaveného, ani nevyprojektovaného domu – od první skicy až po BIM projektovou dokumentaci a ve které k nim budou přistupovat, každý po svém, partneři projektů rozvoje vystavěného prostředí.

Změny se čekají i v samotném stavebnictví. Na jedné straně snad akcelerace nových technologií, na druhé ale vyšší ceny materiálů, nedostatek lidí na stavbách a podobně. Promítne se to nějak do práce architekta?

Jistě. Nové materiály a technologie přinesou nové prostorové možnosti, nové možnosti architektonické formy. Rozhodující změnu v práci architekta ovšem přinesou už zmíněná virtuální dvojčata. Parametrizace se pak uplatní v optimalizaci architektonického konceptu a bude nepostradatelná při převodu realizační dokumentace do přípravy digitálních zadání pro práci robotů. Stavitelské řemeslo se tak konečně poučí v automobilovém průmyslu. Koncernová platforma nesvazuje tvořivost při vývoji nových modelů – ale nové koncepty efektivně optimalizuje a podporuje jejich zvládnutí ve výrobě. Ve vývoji automobilů je to standard, architektura a stavitelství teprve vstupují do učení.

Mluví se o DEglobalizaci, ale také i o DEcentralizaci – hlavně ta by mohla zajímat architekty a ještě více urbanisty. Váš ateliér nyní například pracuje na plánech zástavby velkého továrního brownfieldu Perly v Ústí nad Orlicí – změnila pandemie něco na vašich úvahách o tomto projektu?

Pandemie nás bude ovlivňovat ještě dlouho potom, co odezní, nicméně města mají, řekněme, poločas rozpadu o hodně delší. Náš přístup k rozvoji měst, k rozvoji vystavěného prostředí pandemie proto nezměnila. Jistě, způsobila vyprázdnění a umrtvení fyzického veřejného prostoru, který je východiskem udržitelného rozvoje sídelní struktury – ale náš stesk po něm dokazuje platnost východiska. Tak jsme navrhli revitalizaci brownfieldu někdejší textilky, tak tato revitalizace pokračuje bez ohledu na koronavirus. Starosta Petr Hájek se – vedle péče o ohrožené seniory – na sociálních sítích chlubí, jak na Perle pokračuje výstavba domova dětí a mládeže, uliční sítě i zelené infrastruktury. Chlubí se právem, ten projekt nepochybně podpoří decentralizaci v pozitivním slova smyslu.

Potřebujeme ale vůbec decentralizovat?

Podívejte se, decentralizace je logickým důsledkem rozvoje virtuálního veřejného prostoru a komunikačních technologií. Úspěšná firma už dávno nemusí mít velkou továrnu nebo kampus, kvůli kariéře, ale ani za kulturou se už nemusíme stěhovat do metropolí. Jen jsme si toho nevšimli a setrvačnost nás dál táhne do Prahy a do Brna …  Zrovna dnes jsem četl o studii, podle níž mají menší americká města lepší předpoklady k ekonomickému zotavení než tradiční metropole. Za studií stojí tým Harvardovy univerzity – tak to asi bude pravda! U nás jde specificky o to, aby menší města přestala nové obyvatele lákat jen nabídkou bytů a pozemků pro rodinné domy. Města se musí začít chovat jako ekonomické produkční jednotky – to vždy byl a stále je jejich raison d´etre. To znamená vytvářet a nabízet příznivé podmínky pro podnikání a zaměstnanost. Proto jsme v regulačním plánu brownfieldu Perly připravili příležitosti především pro rozvoj drobné výroby, která neobtěžuje svými externalitami okolí, výrobních služeb, maloobchodu a v neposlední řadě i odborného školství.

Na stole jsou také úvahy o úpravách systémů či organizace práce v kancelářských prostorách, fabrikách 21. století. To je asi hlavně o interiérech, ale i to přece architekt musí vnímat?!

Ten už zmíněný fenomén social distancing je pomíjivý model. Když se jednou virus dostane do vysokotlaké klimatizace, přenese se v budově kamkoliv – to nás naučily už obyčejné chřipky. Karanténa nás ale naučila práci na dálku, tedy i z domova. Nedivil bych se, kdyby důsledkem byla střednědobá, možná i delší stagnace poptávky po kancelářích. Konce konců, nájemníci, tedy zaměstnavatelé, na rozšířených homeofficech zaměstnanců ušetří …

Nějaký zaběhaný systém práce mají i samotní architekti – bude se nějak modifikovat? Asi mluvím zase hlavně o systému home office.

Naše práce je hodně o komunikaci v týmu – v koncepční fázi i v rozpracování návrhu. On-line konzultace fungují, ale mají své limity. Ty mohou mizet s rozvojem komunikačních technologií – je ale otázka, zda si budeme moci špičkové technologie dovolit. Producenti softwaru nás nešetří …

Určitě jsme neprobrali všechny možné i nutné změny v práci architektů?!?!

Většinu ano. Nicméně – jádrem potřebných změn je změna ekosystému ve prospěch bezprostředního kontaktu s architekturou v rozšířené nebo virtuální realitě. Zda to bude zároveň ta změna, která přinese přiměřenější honorování práce architekta, nevím. A pak už zbývá jen teorie architektury. Poslední komplexní a silnými argumenty podloženou teorii architektury předložil během druhé světové války Siegfried Giedion – předtím, než se stal promotérem architektonické moderny, která architekturu jako takovou v povědomí veřejnosti učinila nevěrohodnou. Jeho žák Christian Norberg-Schulz teorii svého učitele opatřil odkazy na filosofii Martina Heideggera a udělal z ní praktickou kuchařku pro architekty – s velkou publicitou, ale malým dopadem.  V novém tisíciletí hodnotím jako slibný začátek teorii českého rodáka Dalibora Veselého, jehož zásadní prací je Architektura ve věku rozdělené reprezentace / Problém tvořivosti ve stínu produkce. Ta ale vznikla, bohužel, až krátce před Veselého smrtí. Chtělo by to pokračovatele, třebas kritického …

Někdy se zdá, že celá společnost čeká na nějaké změny, které pandemie vyvolá. Podle některých lidí budou či by mohly být v jistých ohledech revoluční?!

Já revoluci nečekám. Nevidím, co by ji mohlo zažehnout. Doufám v evoluci – návrat k odpovědnosti, k vědomí vlastní smrtelnosti. Tu nám pandemie razantně připomněla. Ale namísto poučení a prozření spíš kvokáme jako vyplašené slepice. Filozof Martin Heidegger definoval náš problém s moderní dobou jako neschopnost uchopit myšlením základy technického věku; dnes bychom asi spíš řekli technologického věku. Podstatné je, že tato neschopnost je celkem dobře čitelná jak v současné krizi – ta vznikla z averze vlád k odpovědnosti ve vztahu k pandemii -, v neschopnosti kriticky vyhodnotit příval senzačních zpráv, kterým nás omračují média, tak i v dětinských postojích vůči klimatickým otázkám. To je ale dobré: příležitost k pozitivní změně, kam se podíváme.

Ilustrační fotografie: projekty studia MS architekti

Petr Bým