Architektura zdraví
Irena Hradecká
Od první třetiny 20. století nebyl vztah mezi architekturou a zdravím dotazován častěji než v posledním roce. Řada architektů a teoretiků reagovala na pandemický šok přednesením nejrůznějších úvah, jak tato zkušenost ovlivní podobu měst nebo dispozic interiérů, jaká témata se v navrhování dostanou do popředí a kterým je naopak odzvoněno. Hojně diskutovanou se pochopitelně stala otázka velkoprostorových kanceláří (nenáviděných i bez pandemie), méně se již mluvilo a psalo o klíčových stavbách – nemocnicích.
Na mnoha případech se ukázalo, že je výrazně efektivnější vybudovat oddělení pro pacienty s onemocněním covid-19 takřka na zelené louce než se snažit těmto náhlým a specifickým potřebám přizpůsobit infrastrukturu stávajících zdravotnických zařízení. Proč? První odpověď je ta, že ve světě, v němž se díky antibiotikům, očkování a mnoha dalším prostředkům lékařské péče posunul význam „předčasného úmrtí“ asi o třicet let, se s jakýmkoli eruptivním nárůstem nemocných přestalo počítat. Nemocnice jsou kapacitně koncipovány v limitech plného využití podle dlouhodobých statistik, čemuž lze sotva co vytknout. Druhá odpověď už vůči architektům tak příznivá není: drtivá většina staveb pro zdravotnictví postrádá jakoukoli flexibilitu, což byl problém silně patrný již dlouho před pandemií.
Cílem tohoto čísla rozhodně není predikovat ani předestírat zaručené návody. Je spíš širokoúhlým pohledem na hledání dialogu mezi architekturou a člověkem ztrácejícím své elementární tělesné bezpečí i zkoumáním architektonického narativu nemoci v průběhu nedávné historie. Sotva se dá dnes vyhovět Vitruviovu naléhání, aby měl každý architekt medicínské vzdělání. Ale do jisté míry ho může zastoupit odpovědnost a rozvaha plynoucí ze základní společné zásady: Primum non nocere!
ERA 21
