Velké vynálezy se udály ještě před oním dlouhým stoletím, a tím prvním a zásadním nebyl parní, ale secí stroj. Ten rázem 8x zvýšil výnosnost zemědělské půdy a udělal tak rozhodující krok k tomu, že alespoň západní a střední Evropa a Amerika přestaly víceméně trvale hladovět. Ještě důležitější ovšem byl jeho přínos, spočívající v uvolnění pracovní síly ze zemědělství – pro nejprve manufakturní a vzápětí průmyslovou výrobu. Může to vypadat jako protimluv, ale středověk dokázal víceméně souběžně strádat bídnými životními podmínkami – a nedostatkem „lidí“. Až do 18. století sužoval Evropu mor každých dvacet let, často dokonce v mnohem kratších periodách. S černou smrtí, které nedělalo problém zredukovat populaci na jednu třetinu během jednoho či dvou let, skoncovalo zlepšení hygienických podmínek života.
Revoluce demografická
Synergickým efektem kvalitnější výživy a lepší hygieny je demografická revoluce. V civilizovaném světě roste populace bezprecedentním tempem: od třetiny 18. století ve Velké Británii, se stodvaceti- až stopadesátiletým zpožděním, ale přece jen i ve střední a východní Evropě, o Severní Americe nemluvě. Rostoucí populaci je třeba ošatit a tak roku 1722 uvádějí bratři Lombeové do provozu první úspěšnou přádelnu hedvábí ve Velké Británii. Potřebné know-how John ukradl v severní Itálii, s bratrem Thomasem je však dokázal uplatnit v průmyslovém měřítku. Jejich přádelna v Derby byla skutečnou průmyslovou „etážovkou“ nebývalých rozměrů, ve kterém se 300 dělníků staralo o 26 tisíc spřádacích vřeten. Textilní průmysl ve Velké Británii se začal rozvíjet od jedné výrobní inovace ke druhé (1733, John Kay – létající člunek; 1764, James Hargreaves - spinning jenny; 1779, Samuel Crompton – spinning mule; 1785, Edmund Cartwright – tkalcovský stav poháněný parním strojem).
Parní stroj, jehož rozhodující zlepšení si nechal patentovat roku 1769 James Watt, umožnil mimo jiné (relativně) bezpečnou a rychlou přepravu zboží a osob (skoro) odkudkoliv kamkoliv (na zeměkouli). Parní stroje méně dokonalých konstrukcí ovšem pracovaly, nejčastěji v dolech, dlouho předtím. Například roku 1724 Issac Potter vybavil parním strojem pronajatý důl v Nové Bani na Slovensku. Uplatnění novátorské technologie v novobaňském dole dobře ilustruje ducha éry: je to výraz podnikavé odvahy, která šla roku v ruce s vírou v technický, ale i společenský pokrok. Nasazení parního stroje v ještě středověkém uherském dole snese přirovnání k letu Apolla 11 na Měsíc, pokud se vizionářství a odvahy týče: o život šlo lidem v obou případech, a byť exploze parních strojů historiografie laskavě připomíná jen výjimečně, realita byla mnohem dramatičtější.
V případě programu Apollo se jednalo o státní počin, motivovaný také politicky a financovaný z peněz daňových poplatníků. Parní stroje a jiné novinky průmyslové revoluce ale vynalézali, vyráběli a používali soukromé osoby na vlastní riziko. I v případě novobaňského královského dolu riziko uplatnění nevyzkoušené novinky nesl osobně pachtýř, tedy soukromník, jehož motivaci formovala dobová vize rozvoje a vzestupu a rovněž étos usilovné práce (zdaleka nejen manuální) spolu s odvahou riskovat v zájmu pokroku.
Revoluce na papíře
Významné vynálezy, ze kterých „vyrostlo“ dlouhé 19. století, se odehrávaly i na papíře. Takovým bylo podvojné účetnictví, které umožnilo držet podnikání pod ekonomickou kontrolou – a mimo jiné ho také efektivně podporovat cizími finančními prostředky. Podvojné účetnictví je ve skutečnosti jedním z prvních a zásadních produktů jiné revoluce - revoluce vědecké. Mary Poovey ve své Historii moderního faktu studuje problémy vědomosti ve vědách o bohatství a společnosti: vysvětluje, jak [v dějinách] generování systematické znalosti z prostých popisů pozorovaných případů ovlivňovala správu států, obcí a obchodních subjektů, a jak se numerické zobrazování stalo exkluzivním nástrojem pro získávání užitečných informací. První British Manual on Double-Entry Bookkeeping byl vydán tiskem roku 1588, ekonomická statistika byla ve Velké Británii institucionalizována po roce 1830.
Unifikace času
Čísla na papíře v 19. století podporovala rozvoj a praktické uplatnění vynálezů strojové techniky v nejrůznějších ohledech. Tak například v roce 1852 je v Anglii zaveden jednotný čas, který je pod dohledem královského astronoma měřen a telegrafem distribuován do železničních i veřejných hodin. Už před tím se – vzhledem k potřebě bezpečnosti provozu na jednokolejných obousměrných tratích – na společném čase dohadovaly železniční společnosti, když jako první to byly společnosti Liverpoolské a manchesterské dráhy a Midlandské dráhy, k nimž se od roku 1848 přidává dalších osm železničních společností. Ve Spojených státech amerických je jednotný čas zaveden později, napřed se ovšem 12. 8. 1853 se mezi Providence a Worchesterem na Rhode Islandu čelně srazí dva vlaky, jedoucí každý podle svého, navíc nepřesně měřeného času. Nehoda si vyžádá 14 mrtvých a desítky zraněných.
Do třetiny 19. století se při cestování čas měřil v nejlepším případě na dny, častěji na týdny a měsíce. Se vznikem sítě železničních tratí vstupují do hry minuty: roku 1839 vychází první ze série Bradshawových železničních průvodců. Ediční řada přežije svého zakladatele o více než století – poslední průvodce vyjde roku 1963 – a zastíní četné další kulturní a filantropické aktivity anglického kartografa, tiskaře a vydavatele.
Námořní a záhy i železniční doprava ovšem překračují hranice států i kontinentů, třeba Pacifická železnice v Severní Americe prochází roku 1869 třemi dnešními časovými pásmy. Proces zavádění světového času trvá jen v Evropě a v Severní Americe od počátků železniční dopravy až do konce 19. století. Jednotný čas ve sjednoceném Německu zavádí von Moltke, vítěz nad Napoleonem III., roku 1891 ho pak v Rakousku-Uhersku následuje Robert Schramm – a obě země se spojují v jednom časovém prostoru, jehož čas o jednu hodinu předbíhá čas greenwichský. Ten byl mezinárodní dohodou stanoven jako „výchozí“ roku 1884a současně byl jako univerzální stanoven den solární, začínající a končící půlnocí.
Roku 1865 je v Paříži založena Mezinárodní telegrafní unie (zpočátku paradoxně bez účasti královny moří Velké Británie) k udržování stálého telegrafního spojení pro státní, služební i soukromé účely. Přenos času z místa na místo, který bychom dnes označili jako „on-line“, umožnil měření zeměpisné délky s řádově vyšší přesností než doposud a přispěl tak zásadním způsobem k bezpečnosti námořní navigace.
Pivo jako faktor pokroku
Obyvatelé západní a částečně také střední Evropy zažívají během dlouhého 19. století vzestup životní úrovně díky pokrokům v technice, zemědělství, ve vědách a také v uspořádání společnosti. Stoupající životní úroveň – především ve městech – se mj. výrazně projevuje také ve spotřebě piva a jejím prostřednictvím v rozkvětu pivovarnictví. Výstavy rostou deseti- a víceprocentním tempem v meziročních srovnáních, mnohem rychleji než populace. Mění se přitom společensko-ekonomické formy pivovarnictví, když středověký institut právovárního měšťanstva nahrazují různé formy soukromého podnikání a obchodní společnosti. Budovy pivovarů se stávají nepřehlédnutelnými v kontextu měst a pokud možno ještě větší je jejich význam ekonomický a sociální. Pivovary jsou významnými a váženými zaměstnavateli a hlásí se ke společenské odpovědnosti. Dobový tisk například věnuje velkou pozornost zavedení výroby desetistupňového (pouze desetistupňového!) piva ve Smíchovském pivovaru v Praze. Počin vrchního sládky Paspy je oslavován jako „příspěvek ku zdraví našeho dělnictva“.
Člověk dlouhého 19. století samozřejmě nejen pije pivo. V dětství povinně chodí do školy, především ve městech se lépe šatí a také se baví. Jarmareční boudy a vaudeville prosvětlí osvícenství, část lidového publika si postupně tříbí vkus, až je připravena na operu grande. Ve střední Evropě se německy mluvící autoři emancipují od italského vlivu. Do Čech a pro Čechy přináší operu na sklonku 18. století z Vídně Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho opery uzavírají klasické období a uvádějí před diváka moderní svět, když předělem je v tomto ohledu především opera Don Giovanni. Její předlohou je Giacomo Casanova, historická osobnost nového druhu. V Donu Giovanni Mozart stvořil fenomén nové doby: po klasickém období má následovat moderní doba. Porovnáme-li ovšem dona Juana s Baumanovým zevlounem, tulákem, turistou a hráčem, zjistíme, že se jedná o osobnost veskrze postmoderní. Nejedná se ale o doklad Mozarovy geniality nebo jeho schopnosti přeskočit 150 let bezprecedentně rychlého vývoje moderní společnosti. Je to důkaz toho, že postmoderna a vůbec různá po-moderní hnutí a styly modernu nepřekonaly a nevytlačily, že to jsou jen tak či onak privativní módy modernity.
Touha po informacích
Evropané (a Severoameričané) dlouhého 19. století se také nebývale zajímají o znalosti. Jsou vydávány a ve velkých nákladech dychtivými čtenáři skupovány encyklopedie: Cyclopaedia Ephraima Chamberse 1728, francouzská Encyclopaedia Diderotova stotřicetipětičlenného kolektivu v letech 1751 až 1772, s dodatky v letech 1776 až 80, Britannica, zatím jen třísvazková, daleko skromnější než francouzská Encyklopedie, vychází v letech 1768 až 71. V Čechách vychází Ottův slovník naučný v letech 1888 až 1909. Světlo světa spatřují také zásadní slovníky anglického jazyka, „esperanta moderní doby“: fenomenální Dictionary of the English Language Samuela Johnsona poprvé v roce 1755, Merriam-Webster 1828.
Na encyklopedie a slovníky navážou od poloviny 19. století světové i národní průmyslové výstavy a na uměleckoprůmyslová muzea. To nepochybně souvisí s dostupností už celkem pohodlného cestování a s dalším růstem životní úrovně. (Nemylme se ale: z memoárů například významných umělců se mimoděk dozvídáme, že ještě v polovině 19. století hranici mezi chudobou a bohatstvím v Paříži vyznačoval hlad.)
Světové výstavy se koneckonců konají i dnes, ovšem ty v 19. století byly něčím jiným. Šlo o skutečné manifestace pokroku a víry v něj a současně také demonstrace jedinečných novinek z různých oblastí hospodářství. Jejich návštěvnost byla impozantní: Londýn 1851 – 6 miliónů návštěvníků, Paříž 1867 – 6,8 miliónu návštěvníků, Vídeň 1873 – 7,25 miliónu návštěvníků, Paříž 1889 – 28 miliónů návštěvníků, Paříž 1890 – 48 miliónů návštěvníků, …
Michal Šourek
