Stavební zákon: jak řešit neřešitelné?

„Územní plán je tak všeobecný, nepřesný a nepružný nástroj, že podle něj nelze aktivně řídit ani výstavbu, ani stavební údržbu. Řídit rozvoj obce na základě územního plánu je téměř nemožné!“ – tolik starosta.

„Územní plán je závazný dokument, a to pro všechny. Pokud projekt odpovídá jeho parametrům a požadavkům, pak musí být jeho schvalování víceméně technickou a administrativní záležitostí!“ – říká stavebník. A urbanista a politik k tomu dodává: „Ten současný smíšený model, kdy rozhoduje stát i samospráva, není šťastný, ale není možné udělat z obcí jen nějakého pasivního diváka výstavby!“

Na tahu je parlament

Co s tím? Každý má kus pravdy a všichni jsou nespokojení. A všichni upírají oči na parlament, kde se doslova gordický uzel výstavby právě nyní rozsekává – prostřednictvím formulování nového stavebního zákona. Jeho pracovní znění už prošlo řadou zásadních změn – a týkají se právě hlavně kompetence obcí v oblasti výstavby. Tak nějak všeobecně se má za to, že obce „zdržují“, hlavně prostřednictvím vlivu na základní články soustavy stavebních úřadů. Vláda premiéra Babiše se hlavně proto rozhodla nezávislost státní správy na samosprávě posílit – nikoli, jak se demagogicky křičelo, aby se vyhovělo developerům, respektive jenom jim, ale aby stavět rychleji a efektivněji mohl státní sektor. Strastiplné peripetie výstavby dálnic a dalších projektů veřejného sektoru jsou už téměř folklórem.

S obcemi nebo proti nim?

Nikterak překvapivě se obce ozvaly a dokázaly ve znění zákona prosadit změny, které základní článek státní stavební správy ponechávaly v jejich dosahu – vláda zkrátka ustoupila. Zklamání stavebníků, ať už z veřejného, či soukromého sektoru, ale bylo vystřídáno nadějemi, že stavět se u nás přece jen bude rychleji - hybridní model byl později opuštěn a na stole je opět čistý řez mezi státní správou a samosprávou. Pravda, je na něm ještě leccos dalšího, pozměňovacích návrhů je poměrně hodně a ve hře je i odklad celého procesu schvalování zákona, a to na období po podzimních volbách.

Kolik hlasů, tolik verzí, nicméně se zdá, že v centru – tedy ve vládě, parlamentu a jejich hlavní síle, hnutí ANO – se kauza výstavba jeví jinak než v obcích. Těch se ovšem výstavba dotýká nejvíce, skutečně není možné je z celého procesu „vyndat“. Možná klíčovým momentem sporu je závaznost územních plánů – požadavek na jeho zásadní význam v povolovacích procesech se zdá být vzhledem k tradicím i poměrům jinde ve světě logický a nezpochybnitelný. Potíž je ovšem mj. v tom, že politický život je u nás silně polarizovaný, a to i na lokální úrovni. Situace, kdy jedna politická garnitura plán schválí a druhá, která ji vystřídá, má o územním rozvoji diametrálně odlišné představy, nejspíš není nijak vzácná.

Vrabec v hrsti?

Demokracie, to je především kompromis, snaha o překlenutí rozporů a hledání společných zájmů. Zatím se nezdá, že by se diskuse o novém stavebním zákonu nesla v tomto duchu. Dokonce je tomu naopak – postoje zainteresovaných jsou přinejmenším pro veřejnost nesmiřitelné, rigidní a přehnaně kategorické. Možná se v parlamentu a jeho kuloárech, kde se snad spíše vyjednává než hystericky vykřikuje, nakonec nějaké pro všechny únosné řešení najde. Doufejme, protože bezesporu nejhorším vyústěním dlouholeté diskuse by byl odklad, tedy žádný nový zákon.

V demokratické společnosti se revoluce odehrávají jen zřídkakdy, nicméně obvykle se v ní věci hýbají byť pomalu, tak přece jen kupředu, k lepším poměrům. Akceleraci a vyšší kvalitě výstavby tak jistě prospěje třeba problematický, ale přece jen nový zákon – na 99 % bude lepší než ten starý.

Petr Bým

Hlavní partneři

Partneři